Tenkrát na západě: Zlatá šedesátá léta

Psal se rok 1969, Pražské jaro se pomalu měnilo v tuhou zimu. Bylo mi jedenáct let a rodiče si nás dvě se sestrou (dvojčetem) rozdělili. Já měla odejít na čas k tátovi a sestra zůstala s mamkou.

Jenže já znala tátu jen z pár prázdnin a on nebyl zrovna rodinný typ. A tak mě vzal a odvezl ke své o deset let starší, bezdětné sestře do Anglie. Přes léto jsem jezdila se strýčkem do Brightonu. Byly to hezké dny. Strýček byl veselý, sršel energií, vtipem.

Jelikož teta žila v Anglii přes padesát let, znala kapitalismus velice dobře. Život ji naučil tvrdosti k sobě i k druhým. Byla bohatá a šetřivá. Libry nerostou na stromech, byla její oblíbená fráze. Dominantní a sebejistá. Ráno, když mě budila, sedla si na moji postel, vzala sešit se slovíčky a začala zkoušet. Každý den jsem musela umět dvacet nových slovíček. A musela jsem hned začít číst, i když jsem tomu vůbec nerozuměla. Cizí řeč. Cizí prostředí. Jiná mentalita lidí. Jiný způsob života.

Táta mě poslal do klášterní školy St. Martha´s convent. Přes týden jsem zůstávala ve škole a na internátě. Vstřebávala jsem angličtinu. Už to nebyla ona „dzis is“, co jsem znala ze základní školy. Učitelky, tedy jeptišky, se většinu času usmívaly a byly velice milé. Ve škole se neozývalo Se Sovětským svazem na věčné časy. Najednou i Bůh existoval. Ráno po snídani patřilo modlitbám. Přitom žádný fanatismus.

Povinná četba se změnila, Pujmanovou a Majerovou vystřídala Muriel Spark s její knihou Prime of Miss Jean Brodie. Šedesátá léta. Hippies. Mladí s dlouhými vlasy, na ulici panoval uvolněnější způsob života. Také spolužačky byly mnohem uvolněnější, byly vedeny k větší samostatnosti. Ve třinácti letech se běžně líčily. Někdy k večeru jsme v hale v televizi sledovaly koncerty. Byla to doba Beatles, Mary Hopkin, Lulu, Twiggy. Každá z nás děvčat měla svou oblíbenou zpěvačku. Já jsem Marii Rotrovou vyměnila za Mary Hopkin. Později za Lulu.

To, co jsem tehdy cítila, bylo, že nikdo nikoho nikam nemanipuluje. Nevnucují se různé postoje. Nebyla uniformita.

S tátou jsem si bohužel vztah nenašla, po půl roce mě vrátil a já se znovu ocitla v Praze. Když jsem se vrátila, něco z té vnitřní svobody ve mně zůstalo, protože mi mnoho známých říkalo, ty jsi strašně volnomyšlenkářská. A dodávali, no fakt, když jsem jen pokrčila rameny. Dnes již jen skloním hlavu.

Tenkrát na západě: Zlatá šedesátá léta

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více