Vzpomínky na naši smutnou svatbu

Svatba je životní předěl mezi Já a Ty, po obřadu už budeme My, společně na všechno, co nám život nadělí. Přesně to odpovídá tomu známému "v dobrém i ve zlém". A to se musí řádně oslavit.

I my jsme si plánovali krásnou a pořádně velkou svatbu, máme spoustu příbuzenstva a seznam hostů se rozrůstal téměř ke dvěma stovkám, až bylo nutno vymyslet místo konání akce, abychom se tam všichni vešli. Objednali jsme víkend v hotelu zvaném Panorama – a byl krásný, pod horami, obklopen nádhernými přírodními panoramaty, jak se dá už podle názvu čekat. Místa na tanec a zábavu bylo dost, pokojů pro svatebčany taky.

Znáte tohle? Chceš-li Boha rozesmát, řekni mu o svých plánech...Všichni jsme doufali, že všechno vyjde. A neměli jsme sílu a odvahu si připustit, že se něco děje, a to něco není vůbec veselé ani dobré. Moje maminka se už nějaký čas léčila s rakovinou a my všichni kolem ní jsme doufali, že léčba bude úspěšná a nemoc ustoupí. Vzít na vědomí, že to tak nemusí dopadnout, znamenalo rezignovat a ztratit naději.

V době, kdy jsme se zabývali přípravami svatby, nám lékaři sdělili, že mamince dávají už jen asi 2 – 3 měsíce života. Sice jsme ještě stále doufali, že se pletou. Přesvědčovali jsme se navzájem, že se z času na čas stávají zázraky, které medicína nedokáže vysvětlit. Mámě je teprve 45 let a bratrovi bylo nedávno 9, takhle se přece ze života neodchází! Ale když jsme ztišili slova a obrátili se dovnitř duše, cítili jsme, jak nám mizí půda pod nohama...

Několik týdnů před termínem obřadu nás maminka opustila, vysněný zázrak se nekonal. I přes tu nevyslovitelnou bolest a zármutek nastal čas jednat. Hotel Panorama přišel o velkou zakázku, seznam hostů se smrskl na jedenáct lidí. Obřad byl jednoduchý, ve všední den, bez patetických slov a gest. V domě rodičů jsme se sešli u slavnostního oběda, který uvařila teta. Následovala cesta na hřbitov. Tenhle úsek svatebního dne mám jen v mlze. Vím, že byl mrazivý únorový den, jasně modrá a chladná obloha nade mnou, když jsem stála u hrobu, na kterém bylo napsáno jméno mojí maminky. Musela jsem se jí přece ukázat ve svatebních šatech...

V dalších letech jsem k hrobu postupně přivedla i obě naše děti, zajdu tam i s vnukem, který se nám narodil. Maminka v nás všech žije dál a měla by z naší rodiny velkou radost.

Ještě dodatek: Až za nějakou dobu po svatbě jsem se dověděla, že můj nastávající chodil mou maminku navštěvovat do nemocnice, aby se líp poznali. Protože my jsme spolu začali chodit v době, kdy už byla nemocná a musela podstupovat léčbu. Zmínil se, že když se dověděla o naší chystané svatbě, jen mu zašeptala: "Buď na ni hodný!" To jí slíbil a taky to celý život dodržuje. V únoru budeme slavit 44. výročí svatby.

Vzpomínky na naši smutnou svatbu

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více