Seniorské slasti a strasti

Pondělíčko pondělí, co mi asi nadělí? říkám si ráno ještě vleže při protahování těla i všech údů. Levá lehce neuropatická noha mě večer brněla až to záblo. Natáhla jsem si na ni do postele ponožku a obvykle je ráno v klidu. Dneska se ještě trochu ozývá.

Nedá se nic dělat, skáču z postele, natáhnu si šaty a pílím do Penny. Často v 7 hodin na ulici nebývám, ale na dnešek mají v letáku namalované opravdické máslo za akčních 27,90 Kč. To vybudí k akci i mě. Máslíčko se pohupuje v tašce, zajíc se pase mezi paneláky a já si pak při snídani vrním - svět je ještě v pořádku.

Jen počkej, zajíci!

V tom to někde na chodbě řachlo. Zvuk rozbíjejícího se skla otřásl mýma ušima. Nahlížím špehýrkou do chodby, všude klid a mír. Bůh ví, komu se co rozbilo. Rozhoduji se vyrazit na procházku za město ještě předtím, než se venku udělá horko. Šaty jsem vyměnila za kraťasy s tričkem, na záda hodila batoh s vodou a foťákem a tradá ven. Otevřela jsem dveře a ztuhla. Na zemi za našimi dveřmi spoušť. Velká zavařovačka s kytkami, které mívám stát na červené plechové bedýnce s nápisem H, spadla. Strhla s sebou samozřejmě ještě další menší sklenice s propletenými rostlinami. Bodejť by nespadla, převážila se, protože všechnu vodu jaksi zelené rostliny vypily a teď na sebe musely upozornit. Lehce jsem tu největší hromadu odrhnula nohou s tím, že uklízení si nechám na potom.

Vykročila jsem nejkratší cestou za město do polí. Ráno trochu sprchlo a cesta je ještě mokrá. Na drátech cvrlikají vlaštovky, na stromě řvou špačci, na střeše čimčarají vrabčáci. Hřivnáč pospává. Vytahuji foťák a už cvakám. Jak málo stačí ke štěstí! A co teprve když vyjdu za poslední domy. Na strništi stojí traktor s valníkem, naloženým balíky slámy. Kolem něj se prohání sám velký Manitou. Je to nakladač, opatřený takovou vidličkou. Napíchne balík, přiveze ho k valníku a jako nic přidá k ostatním. Stojím na cestě a pozoruji ho jako by se tam dělo bůh ví co. Jak nejsem řidič, toužím si manitoua vyzkoušet. Kopečky na obzoru nejsou v oparu prakticky vidět. Srnky na obzoru i vznášející se luňáci jsou nefotitelní, ale krásní. Blažená se na nejvyšším bodu polní cesty rozhlížím kolem sebe a když mi kapsa z batohu ohlásí 3,5 km, řadím zpátečku.

Cestou tam mi slunce svítilo do zad, to se dalo vydržet. Teď mi svítí do očí a já mžourám a ploužím se strništěm zpátky k domovu. Těsně u prodejny Tesco mě popadla mlsná. Hned za vchodem mají lišácky vitrínu s kazetami zákusků. Ha, větrníky ve slevě. Tři kousky za 40,54 Kč, sleva 42 %, ty tady přece nemůžu nechat. U pokladny vytahuji telefon a otvírám pouzdro, ve kterém nosím i kartu. Přikládám k terminálu a objevuje se hláška - zamítnuto. Asi budu muset zadat PIN. Vkládám kartu do terminálu, zadávám PIN a znovu - zamítnuto. To jsem blázen, jak je to možné? Prodavačka mi radí, abych to potřetí radši nezkoušela. Budu to tady muset nechat, lekla jsem se, nemám totiž peníze. Máte tady stovku, opáčí pokladní, která skrz okénko v pouzdru viděla mou pohotovostní bankovku. Zaplatila jsem hotově a propocená stanula u našich dveří.

Mezitím změť skleněných střepů a zeleného rostlinstva moje drahá polovička smetla na hromádku ke zdi a někam zmizela. Na stole leží cedulka - nejde internet, překopli kabel.

Sbírám střepy a házím je do pytlíku od chipsů, které jsem slupla večer u televize. Konečně zasadím dávno zakořeněné řízky dracény, kalísii vonnou vyhodím a rýmovník dostane novou sklenici. Zbytek vyhodím. Překopnutý kabel asi navázali, internet naběhl. Vrhám se na můj účet a zděšeně zírám na zůstatek 39,42 Kč. Ty brďo, kvůli pár halířům sis málem zablokovala kartu. Bože, do čehos to duši dal, spílám si a převádím na běžný účet nějaké ty korunky. Přemítám, proč sleva byla zrovna 42 %. Nemohli ji rovnou zaokrouhlit na 45? To by se pohotovostní bankovka ještě culila skrz okénko a to by nezelo prázdnotou.

Pohled mi sjede k nohám, které jsem bosé vytáhla ze sandálů, ve kterých jsem šla polní cestou i přes pole. Bosá chodidla jsem doma očistila přecházením po celém bytě včetně koberců, sakra!

Rajská omáčka zní jako rajská hudba. Po obědě si dám větrník.

Seniorské slasti a strasti

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více