Moje seniorské radosti

Osobně se umím radovat z řady věcí, i z těch nejobyčejnějších jako je třeba probuzení do nového dne. Ale existuje i radost, kterou zažívám až v seniorské etapě svého života. Raduji se z toho, že mám dvě zdravá, šťastná a čiperná vnoučata.

Na zahradě u chaty

Dlouho jsem doufala jen ve skrytu duše, že budu někdy nějaké vnouče mít. Mám sice dva syny, ale hledání té pravé jim chvíli trvalo. Rozhodně si do toho nenechali mluvit, a zmínit se o vnoučatech jsem se ani neodvažovala. Mohla jsem spoléhat jen na moudrost přírody a být trpělivá. A nakonec jsem se dočkala. Před 8 lety se narodil vnuk Jakub a za dva roky poté dostal i sestřičku Adélu. Nějak jsem se poprala s tím, že je mezi námi vzdálenost kolem 150 km a že se nemůžeme vídat tak často, jak bych chtěla. Překonala jsem i podivné období covidu, kdy jsem obě vnoučata vídala převážně prostřednictvím videohovorů a nemohla je ani naživo obejmout. Ale měla jsem příležitost se radovat z jejich drobných úspěchů, každodenního pokroku i zdolaných překážek. Naštěstí covid pominul a zase se můžeme normálně setkávat. Vnoučata zatím trochu vyrostla, stala se samostatnější a zvykla si, že tráví s prarodiči část svých prázdnin.

Tady se dá dobře odpočívat

Letos jsem se rozhodla, že první společný prázdninový týden spolu budeme trávit na naší chatě. Rozhodnutí to bylo zcela pragmatické. Dům, kde s mužem bydlíme, se zatepluje, kolem domu je lešení a práce provází hluk a spoustu prachu. Nebylo by to příliš ideální místo pro prázdninová dobrodružství. Chatu máme na samém okraji města, sousedí s přírodní památkou Roudnička a Datlík. Obě vnoučata byla z toho, že celý týden strávíme na chatě, nadšená. Dobře to tam znají, umí si to tam pořádně užít a budou od rána do večera venku. Já jsem své nadšení radši držela na uzdě, protože bylo třeba předtím zařídit i řadu praktických záležitostí. Sehnat někoho, kdo rychle vyveze žumpu, není dnes zcela jednoduchá záležitost.

U rybníka Biřička

Ale povedlo se a celý týden jsme si tam společně užili. V horkých dnech jsme se chodili koupat do nedalekého rekreačního rybníka Biřička. Cesta naštěstí vedla lesem, byla lemovaná ostružinami i borůvkami, a tak ty dva kilometry pěší chůze byly bez problémů. Obě děti už mají základy plavání a ve vodě jsou ve svém živlu. Podle mých pokynů se držely jen v místech, kde dosáhnou na dno. Nakonec jsem musela dávat hlavně pozor sama na sebe, aby si vnoučata neutopila svou babičku. Pauzy mezi plaváním děti vyplňovaly popíjením malinovky, pojídáním nanuků a odháněním dotěrných vos. A samozřejmě i spoustou dotazů z nejrůznějších oblastí. Byla bych se zapotila, i kdyby se teploměr neblížil ke třicítce. Ale kdo by odolal těm upřímným a zvídavým dětským očím? Po návratu od rybníka jsem rychle něčím nakrmila hladové krky a pak padla někam na lehátko do stínu. Měla jsem toho za celý den dost. Dohled nad vnoučaty přebral můj muž, který se s námi koupat nechodil. Dopoledne měl jiné povinnosti a odpoledne pro náš výsadek pracoval jako zásobovač.

Na borůvkách

Naštěstí vedra trvala jen tři dny, nakonec zapršelo a teploty šly malinko dolů. Daly se dělat výlety do okolí. Do lesa jsme si každý den odskočili na borůvky a ostružiny. Navštívili jsme Rytířské hradiště v Městských lesích a stezku dravců tamtéž, vnoučata se tam opakovaně vracejí každý rok. A já jen s údivem pozoruji, jak se mění jejich aktivity se zvyšujícím se věkem. Dříve to byl úspěch, když se samy vyšplhaly na vrchol věže na hradišti, dnes je zajímá dosažený čas jejich překážkového běhu. Zastavili jsme se i na lesním hřbitově, kde leží jejich brababička. Děti pomohly odstranit z povrchu hrobu napadané jehličí, rozsvítily světlo a zkontrolovaly malované kamínky z minulého roku. A zavzpomínaly na prababičku, kterou sice nikdy nepoznali, ale o níž vědí, že postavila chatu, kde oni teď tráví prázdniny. Místo lanového parku (mimochodem výše vstupného je závratná) daly přednost přirodovědné naučné stezce a jejich největším zážitkem bylo, když si podojili maketu kozy. Při cestách za zmrzlinou jsme zabloudili i na kopec Sv. Jana na Novém Hradci Králové a pokochali se výhledem nejen na celý Hradec, ale i na Krkonoše a Orlické hory. Vyzkoušeli jsme si, zda správně fungují sluneční hodiny u Planetária a pokochali se pohledem na dění na golfovém hřišti.

U planetária

Zahrada u chaty se během během týdne proměnila v hernu kombinovanou s tělocvičnou. Prostředkem trávníku byla natažená šňůra, přes kterou se hrál líný tenis nebo badmintom. Vnuk mě nazval svým nejlepším parťákem, na což jsem byla patřičně hrdá. Vnučka provaz jednou přehlédla a vyrobila si ošklivou odřeninu na krku (večer jsme na ni pŕikládali chladivé obklady). Na stěně dřevníku děti umístily terč a soutěžily v šipkách (naštěstí žádná zranění). Tady se zase osvědčila dědova pevná ruka. Všichni jsme se dohadovali u petanque a přeměřovali umístění našich koulí. Ti nejznavenější chvílemi odpočívali na polštářích v plážovém stanu. Nejoblíbenější činností ale bylo večerní zalévání zahrady hadicí. Než vypuklo, děti musely sundat trička i boty. Dokonale dokázaly nejen zalít všechny záhony, ale i zmáchat samy sebe.

Hrajeme šipky

Nejkrásnější na těch společných dnech byly ale večery. Děti se zklidnily, Jakub hrál s dědou šachy nebo si četl ve starých Čtyřlístcích po tátovi, které našel v knihovničce. Rád také dědu zasvěcoval do různých možností svých chytrých hodinek. Adélka vyráběla náramky z gumiček a korálků, převlékala svou panenku nebo se prostě chtěla jen tulit a špitat s babičkou. Asi se jí trochu stýskalo po mamince, protože mi svěřila, že když tu není maminka, tak jsem jako náhradnice. A mně tyhle společné večery s vnoučaty občas připomínaly období, kdy jsme kdysi tady na chatě trávili prázdniny se svými syny.

Na Rytířském hradišti přibyly mimo jiné i obrázky postaviček ze Čtyřlístku

Společný týden s vnoučaty utekl rychle jako voda. Vnoučata sice nebyla stále tak vzorná, jak tady popisuji. Sourozenci se občas hádali a pošťuchovali. Ale jeden odřený krk, dvě odřená kolena a dvě klíšťata - to se mi zdá jako dobrá týdenní bilance. Loučení nebylo smutné, protože nás čeká ještě další společný týden koncem prázdnin. Když jsme s mužem osaměli na chatě a nastalo nezvyklé ticho, přiznali jsme se, že myslíme na totéž. Jak je to hezké, že můžeme být součástí života našich vnoučat.

Moje seniorské radosti

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více