Řekla jsem NE

V době, kdy jsem se seznámila se svým manželem, jsem pracovala na správě zahraničního cestovního ruchu v Čedoku. Měli jsme naplánovanou svatbu na 4.12.1981, ale protože v Čedoku začínala prodejní sezona pro další rok v prosinci, nemohla jsem v práci chybět, a tak bylo třeba jet na svatební cestu před svatbou. Zařídila jsem nám tedy týdenní pobyt v Novém Smokovci ve Vysokých Tatrách v hotelu Bellevue.

Koncem listopadu jsme odjeli do Tater. Počasí nám přálo, všude byl čerstvě napadaný sníh, v hotelu byl k dispozici bazén, kuchyně byla dobrá, takže se nám předsvatební cesta vydařila. Pobyt nám končil 2.12., přes noc jsme jeli rychlíkem zpátky domů a dopoledne 3.12. jsme dorazili do Berouna. Nakoupili jsme potraviny na pohoštění, prošli trh, který tam každý čtvrtek býval a začali s přípravou svatby. Udělali jsme chlebíčky, odpoledne dorazil můj svědek, bratr mojí zemřelé maminky, hráli jsme kanastu a já ještě došívala svoje svatební šaty.

Ráno ve svatební den padal sníh s deštěm. Manžel běžel na náměstí pro svatební kytici, já ke kadeřníkovi a oba jsme na zpáteční cestě zmokli. Přijeli rodiče a zbývající svědek a jelo se na radnici. Manžel s rodiči v prvním autě, za nimi já s tátou, mým svědkem a tátovou manželkou. Můj táta byl při řízení auta dost nervózní a co se týče dopravních předpisů hodně akurátní, takže když viděl před berounskou radnicí dopravní značku zákazu stání, dospěl k závěru, že tam nesmí zastavit. Naše auto tedy projelo kolem konsternovaného ženicha a jeho rodiny a zmizelo v berounských uličkách. Otec navrhnul, že zaparkuje někde stranou a že to dojdeme, já to v tom dešti se sněhem odmítala, navíc nás tlačil čas, nakonec jsme ho přesvědčili, aby jel znovu před radnici. Objeli jsme centrum, otec sebral odvahu, znovu vjel na náměstí a zastavil před radnicí. Zdálo se, svatbě už nic nestojí v cestě, dokonce ani to, že jsem při vystupování z auta v páskových botách šlápla do louže z vody a sněhu a celý svatební obřad mě pak studila noha.

Svatební obřad probíhal obvyklým způsobem až do doby, kdy se oddávající zeptal ženicha, zda si bere za manželku zde přítomnou Hanu Procházkovou. Ženich řekl že ano, a tak se oddávající obrátil na nevěstu a zeptal se mě, zda si beru za manžela zde přítomného Josefa Boháče. Můj nastávající se jmenoval Jaroslav Pícha, takže jsem oddávajícímu řekla, že ne.

Manžel byl v klidu, protože dával pozor. Naproti tomu za námi sedící rodina pozor nedávala, takže v zadních lavicích vznikl zmatek a ozýval se šepot. Oddávající ztuhnul, vytřeštil oči, chvíli mlčel a nenápadně koukal do papírů. Bylo ticho. A ještě bylo ticho. Pak to oddávající zkusil znovu: „Slečno Hano Procházková, berete si za manžela zde přítomného Jaroslava Píchu?“ Konečně jsem řekla ANO a všichni včetně oddávajícího si oddechli.

I když jsem tedy ještě během svatebního obřadu dostala na výběr, zdá se, že jsem si vybrala správně, letos to bude už 42 let.

P.S. A jak to dopadlo vám, pane Josefe Boháči?