Splněné přání

Něco málo k její historii: Základní kámen, položený v roce 1623, byl vykopán při rekonstrukci v roce 1869. Na okolních loukách byly v minulosti chovány krávy a kozy. Tuto chatu si oblíbili i známí umělci, např. K.H. Mácha a Vítězslav Hálek. V roce 2002-2003, kdy byla chata v soukromých rukách, byla ve špatném stavu a musela být zavřena. V roce 2004 koupil zdevastovanou boudu spolek AEZZ, který se od té doby soustavnou prací snaží vrátit tento skvost milovníkům hor. Navazuje na dávnou zašlou slávu a obnovuje tradice s přihlédutím na současná ekologická kritéria. Čistička odpodních vod, ekologický způsob vytápění, výroba domácího pečiva tradičním způsobem, to vše naplňuje představy majitelů o životě v tak vzácném prostředí, jako je právě okolí Luční boudy (Zdroj: Wikipedie).

Na Luční boudu vede pět cest: ze Sněžky, okolo Bílého Labe, od chaty Výrovky, od polských hranic a nejnáročnější - přes Kozí hřbety. Po všech těchto horských chodníčních jsem se už prošli, ale na Luční boudě jsme se zdrželi vždy jen krátce. Představovala jsem si, jak krásný tam musí být východ slunce nad nedalekou Sněžkou a jak kouzelný západ slunce na opačné straně.

Začátkem letošního roku jsem měla půlkulaté narozeniny. Moje děti mi splnily přání, a já jsem obdržela voucher na jednu noc strávenou na mém oblíbeném magickém místě. Pobyt jsme dostali oba dva s manželem, a starší dcera a zeť, kteří pochybovali o našich vysokohorských zkušenostech, se připojili k nám. Termín jsme vybrali tak, aby navazoval na náš pobyt v Lázních Mšené. Po ukončení pobytu v lázních jsme se přesunuli do Děčína a v sobotu 25. března nastartoval zeť Vašek škodovku, a my jsme se přes Českou Kamenici, Liberec a Jánské Lázně přesunuli do Pece pod Sněžkou.

Po cestě se počasí střídalo, hned se přihnala silná dešťová přeháňka a vzápětí vykouklo sluničko. V Peci pod Sněžkou nás uvítal hustý liják, což nám na náladě moc nepřidalo. Přesto jsme se vydali směrem k lanovce na Sněžku. Tam jsme zjistili, že lanovka kvůli větru jezdí jen do poloviny cesty na Růžovou horu. V sedm hodin ráno na Sněžce udeřil orkán. Nezbývalo nám, než potvrdit dopravu na Luční boudu sněžnou rolbou. Čekání na spoj jsme si zpříjemnili posezením v Hospůdce na peci. Protože už nám bylo smutno po domově, dali jsme si moravského vrabce se zelím a bramborovým knedlíkem. Po obědě dokonce vykouklo i sluníčko. Auto jsme zaparkovali v takovém betonovém parkovacím domě, kde jsem se i docela bála. Doposud jsem takový znala jen z detektivek, a tam se po sobě mezi auty vždy střílelo. Pan řidič rolby byl trošku otrávený životem, říkal, že nahoře už pár dní není vidět ani na krok. Hodinová cesta rolbou k Luční boudě, to byl zážitek na celý život.

Když jsme v bílé mlze dorazili k cíli, k našemu překvapení se nebe rozestoupilo a my jsme uviděli vrcholek Sněžky. Hned po ubytování na pokojích jsme se vydali dobýt její vrchol. Protože se pomalu blížil večer a my dva senioři jsme se smířili s realitou, že už nestačíme mládí, dovolili jsme dceři a zeťovi, aby se na dobrodružnou cestu vydali sami. Kdyby bylo víc času, tak by jsme ji zdolali taky. Ušli jsme jen 2,5 km k chatě Dom šlaski, která leží na polské straně Krkonoš ve výšce 1400 m hned vedle Obřího dolu. Když jsme se na chatě trošku ohřáli a dali razítko do turistického deníčku, obrátili jsme se zpět k dočasnému domovu. Dveře od pokoje jsme otevřeli vyťukáním kódu, zahřáli jsme se horkou sprchou a pod dekou jsme netrpělivě čekali na naše dva zbylé turisty. Za chvíli přišla SMS, že v pořádku sestoupili do sedla, a nám se docela ulevilo. Na zpáteční cestě ze Sněžky prý potkali jednoho osamělého turistu, a že vypadal dost zkušeně. Za další půlhodinku už klepali na naše dveře. My jsme měli pokoj v první poschodí, oni ve druhém. Asi se tam drží hesla: Co nejdál od tchyně.

Všichni jsme se sešli u večeře ve velké restauraci, kde to docela žilo. Obsluhovali nás dva příjemní starší pánové, možná vysloužilí členové horské služby. Porce byly pořádné a pivo Paroháč, které se vaří v domácím pivovaru, nám moc chutnalo.

Dlouho jsme se nezdrželi a rozešli jsme se do svých hezky zařízených vyhřátých pokojů. V TV v nabídce programů jsme nenašli program ČT1, tak jsme se při symfonickém orchestru na ARTu hezky naladili na cestu zpět do reality všedního života. Za oknem byla neproniknutelná bílá tma, a my odřezaní od světa jsme si užívali to neskutečné ticho.

Ráno nám vůbec nevadilo, že se změnil zimní čas na letní, snídaně se podávala až do devíti hodin. A ta byla. Široká nabídka uzenin, sýrů, zeleniny, pomazánek.... To všechno doplňovalo čerstvé domácí pečivo, vdolečky a jiné koláče,upečené v místní pekárně. Ty jejich vyhlášené rohlíky! Spořádali jsme toho, co se dalo, poseděli ještě u kávy, až přišel čas opustit pokoje a pěšky se vydat na zpáteční 8 km cestu proti větru v bílé husté mlze. Občas jsme potkali pár turistů a běžkařů.

Když jsme dorazili k zasněžené chatě Výrovce, začala se mlha pomalu rozpouštět, a v Peci pod Sněžkou už bylo jaro. Nastartovali jsme auto a vydali se směr Jaroměř, kde jsme se s rozloučili a my dva jsme pokračovali rychlíkem přes Hradec Králové, Pardubice a Olomouc zpět domů. Západ ani východ slunce jsme na Luční boudě sice neviděli, ale výlet se moc vydařil. Ještě není všem dnům konec, v lednu bude mít manžel kulaté narozeniny.

Splněné přání

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více