Roste zájem o kvalitní, nadčasové oblečení, říká návrhářka Hana Binarová

Cesta za snem bývá těžká, ale vyplácí se jí vydržet. Tato dáma ji má za sebou. Věřila, že šití na míru se opět stane žádané jako bývalo. Teď za ní jezdí ženy, které potřebují šaty na slavnostní příležitosti, na svatby i na běžné nošení.

Jsou mezi nimi maminky, babičky, ale na tom vlastně nezáleží. „Nerozlišuji ženy podle věku,“ vysvětluje návrhářka Hana Binarová.

Je pravda, že se vrací zájem o šití na míru, protože už ženy přestává bavit vybírat v hromadách nekvalitního oblečení v řetězcích s rychloobrátkovou módou?
Ač jsem to nečekala, tento rok mám pocit, že se zájem o šití na zakázku zvyšuje. Dámy chtějí kvalitu, dobrý střih. Mně na tom nepřipadá nic divného, jsem z generace, ve které bylo běžné, že naše maminky a babičky šily nebo si nechávaly šít.

Není to zvláštní v době, kdy se mluví o tom, že lidé začali na všem šetřit?
Právě v době, kdy je nutné hledět na peníze, je dobré přemýšlet nad oblečením tak, aby se dalo nosit na co nejvíce způsobů a bylo možné ho kombinovat. Myslím, že ženám dochází, že když jde o nadčasovou módu, je lepší mít méně kousků, ale investovat do nich. Když někdo vidí můj šatník, ptá se, kde mám další skříň. No nemám.

Čekají od návrhářky plný přeplněný šatník?
Asi ano, ale ten můj vypadá přesně opačně. Mám vytvořený základ. Vím, že mi sluší košile, tak je nosím. Mám ráda košilové šaty. Dají se k nim vzít lodičky i tenisky, v létě se dají nosit rozevláté jako plášť k topu a kalhotám. Stačí měnit doplňky a můžete je nosit na různé způsoby a příležitosti, prakticky kamkoli.

Dochází k takovému přístupu k oblékání zpravidla ženy až ve středním a vyšším věku?
Vyloženě mladé holky ke mně nechodí. Občas se nějaká zastaví a ptá se, jestli si může vyfotit výlohu, že se jí líbí. Dělám hodně svatební šaty a spolu s nevěstami přicházejí i svatební maminky a babičky. Nedávno jsem dělala pro svatební babičku zavinovací šaty z tmavě modrého hedvábí. Paní byla tak spokojená, že v ateliéru začala tančit. Když se řekne slavnostní šaty, dámy si představí především pouzdrovky. Ty jsou samozřejmě klasika, ale je přece hodně jiných možností. Vždy se snažím šaty navrhovat tak, abych skryla nedostatky a zvýraznila přednosti.

Nesetkáváte se s tím, že dámy vyššího věku volí raději volné oblečení, takže ve výsledku vypadají jako by měly beztvaré pytle?
Ke mně takové nechodí. Já vlastně ženy nerozděluju podle věku. Když jim je padesát a více, mě nepřipadají staré, protože já se v tom věku také stará necítím. Pro mě jsou mladé, jen už na rozdíl od děvčat chtějí kvalitní, nadčasové věci, které lichotí postavě a opticky věk ještě uberou. A dovedou si vybírání šatů užít. Přijíždějí za mnou i z jiných měst, udělají si dámskou jízdu – posedíme, ukážu jim návrhy nebo zkoriguju ty jejich vlastní, jdeme společně vybírat látku do nedalekého obchodu.

Jaká byla vaše cesta k tomu, co nyní děláte?
Rodiče byli kreativní a mě vedli tím směrem. Už jako malá jsem dělala všechny možné ruční práce. Bavila mě keramika, drhala jsem, chodila jsem do kreslení, táta mě naučil fotit. Chtěla jsem jít na výtvarnou školu, ale naši si to nepřáli, protože byla daleko. Otec mě přihlásil do učebního oboru pánská krejčová v Ostravě. Byla jsem nešťastná, neviděla jsem v tom žádnou kreativitu. Dnes už vím, že to tak mělo být. Vše, co se v životě stane, má nějaký důvod, někam nás to vede.

Začalo vás učení bavit?
Pochopila jsem, že vyučit se krejčovou je to nejlepší, co můžu udělat. Naučila jsem se vše dělat ručně, vypracovávat klopy, těžké kabáty a to vše je teď pro mě obrovskou výhodou. Zpětně jsem se pak tátovi několikrát omluvila za to, že jsem učení odmítala. Už na škole jsem představila své první modely na přehlídce Liberec – město módy.

No vidíte a pro mnoho lidí je představa, že dítě půjde do učebního oboru, nepřijatelná, přímo tím opovrhují…
Řemeslo je základ. Díky tomu, že umím těžkou pánskou krejčovinu, jsou pro mě jiné věci snadné. Můžu si tvořit, vymýšlet, protože vím, co a jak je možné udělat. Když se spojí řemeslo s výtvarným cítěním, je výsledek nejlepší.

Co se s vámi dělo po vyučení?
Po revoluci jsem pracovala u různých soukromníků. Začala jsem jako švadlena, ale brzy mě nechali dělat střihy, návrhy. Vše směřovalo k tomu, abych se osamostatnila. Začátky nebyly lehké, ale později vznikly první e-shopy, například Fler. Prodávala jsem tam letní tašky, psaníčka, peněženky. Přišla nabídka z časopisu Praktická žena. Pamatujete? To byl časopis našich maminek, babiček, dámy si nechávaly jednotlivá čísla svazovat, schovávaly si je.

Co jste tam dělala?
Dostala jsem, první satisfakci – poprvé mě nazvali výtvarnicí. V redakci vždy řekli, co by do časopisu bylo potřeba, já výrobek vytvořila, udělala jsem k němu návod, popis, pár fotek. Za tuto zkušenost jsem byla velice vděčná. Přišly nabídky na přehlídky. Doma se mně začaly hromadit pěkné šaty a já si říkala: vždyť je nikdo nevidí. Pořád mě ještě nikdo neznal. Začala jsem své věci prezentovat na internetu, ale setkávala jsem s ženami, které říkaly: ne, já nemám facebook, já si nejraději šaty prohlížím osobně, dívám se do výloh. Tak jsem si řekla, že si zkusím pronajmout prostory a zřídím si v centru Ostravy ateliér. A jestli to nepůjde a pořád se šitím neuživím, skončím. Bude to signál, že touto cestou nemám jít.

A teď se před vaší výlohou už několik let zastavují lidé a diví se, kde se v Ostravě vzala taková krása.
Rozjelo se to. Teď si v ateliéru plním svůj sen. Od návrhu po realizaci připravuji každý rok novou kolekci modelů, prezentuji ji na fotografiích a na módních přehlídkách. Možná je to i číslem domu dvanáct. Jak jsem tak chtěla zjistit, proč se mi v životě nedaří, začala jsem se zabývat numerologií. Jsem narozená dvanáctého a dvanáctka prý znamená všestrannost, je to číslo lidí, kteří na co sáhnou, to umí. Takže to jsem se dozvěděla v době, kdy jsem měla pocit, že se mi nedaří vůbec nic.

Zmínila jste prodej přes e-shopy. Ten je teď oblíbený, ale je to vůbec cesta pro ženy, které nemají konfekční postavu, už jim není dvacet? Dá se na dálku koupit oblečení, které bude sedět?
Mám především objednávky na košilové šaty. Tím, že jsou malinko volnější a dají se v zavazovat v pase, ženy se nebojí, že jim nebudou sedět. Ale rozhodně nechci zahltit své okolí stejnými šaty. Dělám jen malé kolekce, když je stejný střih, tak jsou šaty v jiných barvách. My ženy přece nemáme rády, když se na nějaké akci potkáme se stejně oblečenou dámou.

Je něco, co by podle vás každá žena měla mít v šatníku?
Každá jsme jiná, ale já miluju košile. Když se dívám na své staré fotky, na fotky z mých starých kolekcí, vždy tam byly košile jako základ. Je to nadčasová klasika, která, když má dobrý střih, sedí každé ženě. Ale nejdůležitější stejně je to, jak se vidí ona sama. Kolikrát přijde silná paní, která si není sama sebou jistá, já ji přesvědčuju, že je hezká, ale její myšlení neotočím. Jindy přijde stejně silná paní, která se sebevědomě nese a já jen žasnu, jak jí to sluší. Psychologie hraje při výběru oblečení velkou roli, ale stejně je to vždy na každé z nás, v čem se cítíme dobře.

Roste zájem o kvalitní, nadčasové oblečení, říká návrhářka Hana Binarová

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více