Kočičí rodina

„Co kdybychom dali tátovi k narozeninám kočku?“ zeptala se mě asi před deseti lety dcera mého přítele Kateřina. Myslela sebe a svého anglického manžela. „Kočku?“ opáčila jsem s údivem. „Ne“. Měla jsem radši psy. Říkala jsem, že s kočkou si člověk nepokecá, zatímco se psem ano.

Během chvíle se mi ale má odpověď rozležela v hlavě a Kátě jsem řekla: „Tak jo. Aspoň nebude doma sám, když už nechodí tak často do práce. A kočku jste doma mívali.“

Kočičku si vybrali na internetu v útulku v Klecanech. Na příchod nové členky rodiny jsem čekala u přítele doma. Z přepravky se obezřetně vybatolila drobná mourovatá kočička – a já jsem se do ní okamžitě zamilovala. Od té doby Bišinka vyrostla a je na ní vidět, že se má dobře. Přítel říká, že když přišla, byla taková sklůna. Nevím, to slovo jsem slyšela poprvé. O Bišince jsem zde zveřejnila fotoreportáž Jeden den naší kočičky a básničku Něha váží tři a půl kila, průběžně dávám její fotky na Foto dne.

Přibližně ve stejné době se objevila černobílá kočička u domu Káti a jejího manžela na venkově. Zanedlouho vrhla za hranicí dříví čtyři koťátka. Káťa s Craigem jim rozložili na štěrk hadry. Protože byli oba zaměstnaní v Praze, vůbec neměli v úmyslu si kočky pořídit. Můj přítel, chemik, který vyrostl na vsi, navrhl uspat koťátka kyselinou barbiturovou nebo éterem, místo obvyklého utopení. Všem ale bylo jasné, že toho nebudou schopni. A tak Mamina s potomky zůstala.

Postupně začali přicházet další kočičky a kocourkové. Nejspíš si mezi sebou řekli, že v tom hezkém domě se zahradou se budou mít dobře. Domácí jim vytvořili úžasné podmínky. Boudičky, automatické krmení pro případ, že by byli pryč déle než dva dny, marodku v dílně, pelíšky v domě … Nemocným kočičkám zajišťovali a stále zajišťují veterinární péči. Někdy jsme s přítelem jezdili na otočku krmit kočičky během týdne. V době covidové si zařídil Craig práci z domova a už u ní zůstal. Stará se o kočičky, stal se z něj báječný kočičí táta.

Přesný počet kočiček není možné určit. Přicházejí a odcházejí, jak se jim zachce. Většina jich se ale u domu nebo v domě už zabydlela. Loni v létě jich bylo osmnáct. Několik kočiček dali Káťa a Craig zájemcům – poté, co si ověřili, že se u nich budou mít dobře. Bohužel některé kočičky se už nevrátily; dvě přejelo auto, Craigovi před očima.

Jména všech kočiček si nepamatuji, ani příbuzenské vztahy mezi nimi. Někdy mají základ jména anglický, s připojenou českou koncovkou, což zní půvabně. Řekla jsem Kátě, že by mohla s Craigem pro přehlednost nakreslit a vyvěsit rodokmen nebo tablo. Pro tento článek mi Káťa napsala jména všech kočiček, které u nich našly domov. Mumka (Mamina), Dadko, Billie (Bilinka), Batty, Čáry, Pandy, Tigrinka, Šedinka, Lilinka, Medvinko, Tippinko, Wulfinka, Tigiwinko, Slinki, Squiki, Tabby, Aunty. (Tigrinky byly dvě, proto je jmen sedmnáct.)

Každá kočička má svůj příběh. Nejdojemnější jsou o kočičkách, které se vyléčily z nemoci nebo zotavily po operaci. Jako první Mamina. Úsměvné je, že kočička, která se původně nejvíc toulala, se teď zdržuje nejvíc doma.

Kočičky mají různé povahy. Od bojácných a nedůvěřivých, které si na nové lidi déle zvykají, po přítulné, až chovací. Některé pobývají víc venku, jiné dávají přednost bytu.

Když přijedeme na návštěvu, není někdy pro kočičku téměř kam šlápnout – některé sedí nebo se procházejí na zápraží, další běhají v trávě, leží na naskládaném dříví, hlídají u dveří, jiná se dívá z okna pokoje, další leží v pokoji na gauči, jiná nás vítá v kuchyni.

Kočičky jsou balzám na duši. Jsem vděčná za chvíle, kdy díky nim zapomenu na všechny starosti a celý svět. Jsem moc ráda, že jsem součástí této báječné lidské kočičí rodiny.

Kočičí rodina

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více