Toxická pozitivita. S těmi, kteří jsou moc hodní, se žije těžce

Toxická pozitivita. To je označení pro jev, který zasahuje do našich životů čím dál silněji. Co si pod ním představit? Všechny ty motivační knihy, jejichž autoři píší, že je třeba za každých okolností myslet pozitivně, strojené úsměvy na selfíčkách, objímání na počkání, mluvení ve zdrobnělinách. A hlavně smajlíky. Nejlépe vždy a všude, klidně i do písemné žádosti o předčasnou penzi.

Kdo se nyní mračí, má to ve společnosti těžké. Je považován za morouse, nespokojeného, tudíž neúspěšného jedince, i kdyby byl ve skutečnosti hodný, veselý. Jen prostě nehýří úsměvy a lichotkami, když k tomu nemá chuť a důvod, a to je nyní divné.

Naopak lidé, kteří se neustále usmívají a trousí věty o tom, jak jsou šťastní, bývají považováni za úspěšné, oblíbené pohodáře. Skutečnost je taková, že někdy svou pozitivitou lezou okolí na nervy, ale vůbec to netuší. A nikdo jim to nedává najevo, protože je jaksi nevhodné někomu říct: tak už přestaň s těmi motivačními kecy.

Snaha vytěsnit ze života starosti a problémy a předstírat nekončící radost a úspěch se v posledních letech začala tak rozpínat, jako by byla nakažlivá. Psychologové a psychoterapeuti už dokonce mluví o tom, že se jejich klienti cítí provinile, pokud nedokážou pohlížet na svět pozitivně. Lidé se začali stydět za to, že jsou někdy smutní, otrávení, zlí a předstírají, že jsou naopak nepřetržitě skvěle naladění. Dříve většina lidí na otázku „jak se máš“ odpovídala, že nic moc, případně rovnou, že blbě. Nyní to není žádoucí.

Autor knihy Psychologie štěstí Anton Bucher napsal: „Pozitivní mantry a formulky opakujeme čím dál častěji, až sami sebe zcela umrtvíme. Toxická pozitivita, jak můžeme tuto životní strategii nazývat, se tváří jako univerzální řešení na všechny životní výzvy. Je to koncept, který nám diktuje být šťastní za každou cenu. Ale nefunguje.“

Tady je zkušenost šedesátileté Jany, která v posledních letech bojuje s pozitivním nastavením své dcery. „Na rovinu říkám, že mi dcera leze na nervy, protože ze sebe neustále chrlí jakési poučky o tom, jak je třeba být vyrovnaná, šťastná, milující sama sebe. V době pandemie jsme se pohádaly. Zatímco já už lezla zoufalstvím po stěně, protože jsem velmi společenská a uzavření kulturních podniků a kaváren mi hodně vadilo, dcera mi neustále volala a radila, jak mám volný čas využít k seberozvoji, k učení se nových věcí, že mám začít malovat a podobně. Musíš se ponořit do svého nitra, říkala. Cokoli jsem řekla, ona na to, že si stěžuju, že se lituju, že musím myslet pozitivně. No tak když mám radost, tak to dávám najevo, ale když mám trápení, přece ho nebudu zastírat, vždyť i smutek nebo naštvání k životu patří,“ vypráví Jana.

Ber to jako dar, posílí tě to. Tuto větu řekla jedna žena své kamarádce poté, co jí dotyčná oznámila, že jí lékaři diagnostikovali vážnou nemoc. Dodnes nechápe, proč jí kamarádka na to odpověděla, že už podobné pitomosti nechce slyšet a od té doby se jí neozvala.

Zajímavou zkušenost na toto téma má spisovatelka Barbora Šťastná, která léta psala blog, v němž lidem radila, jak si do života vnést radost, optimismus, pohodu, tedy štěstí. Lidé se jí ptali jak na to, její texty byly populární. „Postupně jsem si začala připadat nekompetentní, až trochu jako podvodnice. Měla jsem výčitky svědomí. Cítila jsem se zpruzená, nešťastná a přitom jsem psala o štěstí. A lidé si mysleli, že jim mám co poradit. Tvářila jsem se, že mám, spousta lidí ke mně tedy takto přistupovala a já se nechala zatlačit do pozice: to je ta, která ví vše o štěstí. Kamarádky, které mě dobře znají, se na to dívaly s ironickým úsměvem a já jsem si časem začala říkat, že takhle to dál nejde,“ říká.

Řada lidí je však skálopevně přesvědčena, že je třeba neustále předstírat spokojenost a co je horší, že je nutné přesvědčovat ostatní, že musí být rovněž spokojení. Mít ve své blízkosti dlouhodobě někoho, kdo papouškuje poučky z motivačních příruček, každého neustále objímá a do esemesek a mailů přidává hromady srdíček, časem začne lézt na nervy stejně jako život s morousem, který si neustále na něco stěžuje.

Jenže žít s toxicky pozitivním jedincem je ještě těžší, protože je zpravidla tak usměvavý a hodný, že člověk v sobě nenajde sílu mu říct, že by mohl ubrat. Ono se to jaksi nehodí být nepozitivní. A tak se na sebe všichni usmíváme, říkáme si navzájem, že jsme zlatíčka, že dnes krásně svítí sluníčko, že každá nemoc jde zahnat pozitivní myšlenkou, protože všechno je jen v hlavičce. A hlavně to srdíčko je třeba do každé činnosti přidat, na to pamatujme. Jo a večer poděkovat, za to, jak byl ten den pěkňoučký.

Toxická pozitivita. S těmi, kteří jsou moc hodní, se žije těžce

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více