Léta padesátá

Poválečná doba byla daleko drsnější, než se zdálo z úhlu dětského pohledu, ale mám jen své dětské vzpomínky. Často jsem byla na návštěvě u babičky a dědy, v malé vesnici v Pošumaví.

Krajina je tam zvlněná do oblých vln zalesněných kopců. Mezi nimi se ukrývají malá údolí, tak pro jednu osadu s políčky na svazích. Pamatuji si ještě původní přírodu, než došlo k melioraci a rozorání cest a mezí.

Kolem vesnice byly louky s malými potůčky a jeden prudký potok, který pramenil v lese, jeho čistá voda napájela tři rybníky. V tom prvnim jsme se s ostatnimi dětmi v létě koupaly, prostřední byl na soukromém pozemku a poslední na návsi si v létě užívaly kachny a v zimě na něm bruslily děti.

Do vesnice nevedla asfaltová silnice, ani tam nezajízděl autobus. Na autobusovou zastávku se muselo jít asi kilometr polní cestou k hájence, kolem které vedla silnice do nedalekého městečka. O spojení se světem se staralo rádio a začínala vysílat televize. První dvě rodiny, které si koupily přijímač s obrazovkou velikosti větší pohlednice, daly do kuchyně všechny své židle a zvědavci se večer dostavili, včetně nás dětí. Program byl jen jeden a koukali jsme na všechno. Pamatuji si jen na oblíbený seriál Tři chlapi v chalupě, ve kterém hrál pan Lubomír Lipský, ale ten se vysílal až v roce 1961.

Nejvíce se děti scházely na návsi, kde se domlouvaly akce na příští den. Chodily jsme do lesa na maliny či borůvky, nebo na dobrodružnou výpravu na obecní třešně. Jednou se plánovala cesta do okresního města. Přemlouvala jsem pak babičku, zda mohu s dětmi na výlet. "Jdi se zeptat dědy, když tě pustí, tak si jeď," odpověděla. Běžela jsem do dílny za dědou, ale měl podobnou odpověď, záleží na babičce. Nakonec mne, po mém neúnavném pobíhání od jednoho k druhému, pustili, ale vymysleli to jinak. Nikdo mne nevzbudil a na autobus se muselo jít kolem páté ráno. Dětem pak řekli, že ještě spím, což byla nakonec pravda.

Dnes se to zdá neuvěřitelné, ale po vesnici a blízkém okolí jsme chodily bez dozoru dospělých. Auta tam byla vzácností, a před nebezpečím nás chránila varování. Když jsme s kamarádkou uviděly na stráni hada, který se vyhříval na velkém kameni, běžely jsme pryč a oddechly si až na návsi. Vždyť nám starší děti vyprávěly, že zmije vyskočí do dálky dva metry, hrozné, i když to mohla být jen nevinná užovka. Romantické vzpomínky mám spojené i s vůní sena na louce, a zvuky venkova. K večeru byl v sadu slyšet žabí koncert, který se konal u rybníků.

Na začátku padesátých let se začalo zakládat JZD. Děda odevzdal pole, les a odvedl kravky do společné stáje. Nový družstevní kravin pomáhal i stavět, ale bylo mu už sedmdesát let. Na lešení se mu zatočila hlava, spadl a narazil si žaludek. Měnová reforma v roce 1953 jej připravila o úspory na stáří a byl mu vyměřen malý důchod. Mluvil o zlodějích a dost jej to zlomilo.

Žili jsme skromně, většinu potravin, tak jako jiné rodiny na vesnici, jsme získali ve vlastním hospodářství. Jinak to ani nešlo. Ve vsi byl malý obchod, kde se kupovala mouka, cukr, sůl, káva, chleba a pro nás děti mejdličko, vařené z cukrové řepy. Každý družstevník si mohl ponechat jedno menší pole, tak zvanou záhumenku. Zde měl děda brambory, krmnou řepu nebo pšenici. Brambory se vařily v pařáku, pak se k nim přidal šrot (mleté obilí) a vzniklo krmivo pro slepice a vepře. V sadě se batolila každé léto kvočna s hejnem kuřat. Mladé slepičky se nechaly na chov a kohouti skončili na pekáči. Maso se jedlo většinou jen v neděli. Mléko bylo od záhumenkové krávy. Smetana se uchovávala ve sklípku, lednice ještě v domácnostech nebyly. Doma se stloukalo i máslo a syrovátku dostali k pití vepři. Netušili jsme, že jídlo bylo, jak se dnes říká, v bio kvalitě.

Léta padesátá

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více