Seniorské desatero do nového roku

Mnohem lepší je stanovit si do dalšího roku pár zásad, které učiní život příjemnější a jednodušší. Čím je člověk starší, tím je důležitější si život příjemnější a jednodušší činit. Často je to snadné, stačí si jen uvědomit, co je důležité.

Budu se stýkat jen s lidmi, se kterými je dobře. Zní to jako věta sobecká, ale není. Pod pojmem dobře si každý může stanovit to, co dělá dobře právě jemu. Pro někoho je to za každých okolností pozitivně naladěná kamarádka, která umí házet problémy za hlavu. Pro někoho stará osamělá dáma, kterou navštěvuje v domově pro seniory, předčítá jí a když od ní odchází, je mu tak nějak dobře, aniž ví proč. Pro někoho to může být kolega rybář, se kterým se krásně mlčí. Podstatné je přestat říkat: Musím jít s Alenou do kavárny, no to zase bude otrava, vůbec se mi tam nechce, ona pořád jen na všechno nadává.
Internet je sluha, ne pán. Internet a sociální sítě slouží výhradně k získávání informací, vzdělávání se a zábavě. Jakmile někdo začne mít třeba jen slabounký pocit, že slouží i k ovlivňování jeho myšlení a že na něm tráví více času než při jiné činnosti, pozor. Je třeba přestat říkat: četla jsem na internetu, psali to na internetu, případně přeposlal mi to kamarád, ať to přepošlu dál. Právě mezi lidmi vyššího věku je nyní hodně těch, kteří se s internetem skamarádili tak, až ho berou jako spolehlivého přítele. Jenže to on nemá být. Jeho pozice má být ta podřízená. Člověk z něj má čerpat, ne se jim nechat ovládat.
Nic nemusím. Tak jistě, každý musí dodržovat zákony země, ve které žije a v lepším případě i nepsané zákony slušnosti. Ale ve vyšším věku už nikdo nemusí poslouchat, že něco musí udělat, něco si myslet, něco říkat. Takže právě současná seniorská generace, která je poslední, jež zažila dobu, kdy lidé nemohli říkat co si myslí, by si měla znovu a znovu uvědomovat, jak hodně se doba změnila. A každý pokus, kdy se jim někdo snaží namluvit, že něco musí, by měla rychle odrazit. V kurzu jsou nejrůznější návody na život, kde kdo je nyní poradcem na cokoli. Právě lidé vyššího věku by měli umět rozeznat, kdy jde o radu užitečnou a kdy o naprostou pitomost, na kterou skočí jen někdo mladý a nezkušený.
Zkusit něco nového. Život je krátký a čím je člověk starší, tím silnější má pocit, že vše kolem něj utíká rychleji. Pokud má někdo jakýkoli sen, přání, nápad, zkrátka, chtěl by něco zkusit či zažít, měl by to udělat co nejrychleji. Ihned. Je třeba přestat snít a udělat to. Je jedno, jestli jde o cestu do Říma nebo pokus vyškrábat se v Beskydech na paseku, na které se scházel se svou první láskou. Je jedno, jestli jde o skok padákem nebo rozhodnutí nechat se poprvé v životě ostříhat na krátko a dát si rezavou barvu, o které všichni říkají: Ta ti rozhodně nebude slušet.
Nic si nevyčítat. Tu čokoládu jsem si večer neměla dát. Zase jsem týden necvičila. Sežral jsem u televize pytlík brambůrků, i když jsem se zařekl, že už si je nikdy nekoupím. Ty věty patří akorát tak do časopisů pro puberťačky, ne do slovníku zralých lidí. Jistě, je to skvělé mít silnou vůli a nemlsat večer brambůrky a čokoládu. Na druhé straně, kdy jindy si dopřát něco nezdravého, než ve vyšším věku. Jestliže se někdo dožil ve slušné zdravotní kondici sedmdesátky, nemá cukrovku a není tlustý tak, že nemůže chodit, opravdu nemá důvod vyčítat si, že si dává čokoládu. Nějakých pět kilo nahoru či dolů ve vyšším věku opravdu není důvod k trápení se.
Neříkat: Já to myslím dobře. Protože ne nadarmo se říká, že cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly. Opravdu nikdo neocení snahu zásobovat rodinu domácími štrůdly, neustálé dotazování se, zda jsou všichni v pořádku, ani horečnaté organizování rodinných sešlostí. Pokud rodina projeví zájem a sešlosti probíhají vesele a v pohodě, je to fajn. Při sebemenším náznaku, že dobře míněna snaha se nesetkává s patřičným ohlasem je lepší zařadit zpátečku. Může to být hodně těžké, ale lepší je couvnout, než jet stále dopředu a bourat.
Nepřestat věřit lidem. Ze všech stran se sice valí zprávy o tom, jak někdo někoho okradl, něco ukradl, někoho podvedl, zabil a podobně. Tomu, kdo si z nich udělá závěr, že všichni lidé jsou zlí a je třeba se mít se před každým v okolí na pozoru, se žije těžce. Zadělá si tím na stáří plné podezíravosti a strachu. Lidé jsou dobří i zlí, takoví byli, jsou a budou.
Neříkat: To znám. Kdo to říká, pasuje se do role vševědoucího mudrce, ale devadesát devět procent lidí vševědoucími mudrci není. Čím je člověk na světě déle, tím více má nutkání říkat, že už to či ono zažil, viděl, že to či ono ví a zná. Je dost otravné to poslouchat. Posluchač poměrně rychle získá dojem, že s tím všeználkem vlastně není o čem mluvit. Mnohem zábavnější jsou lidé, kteří se umí divit a ptát.
Nebát se samoty. Samotě se nyní říká epidemie 21. století. Vychází spousta hrůzostrašných článků líčících, jak hodně starých lidí je osamělých a nešťastných. Jenže je spousta lidí, kteří žijí sami a vůbec se tím netrápí. Naučili se na tom najít to, co je příjemné, obohacující. Je velmi pravděpodobné, že většina lidí ve stáří nějaký čas o samotě stráví. Zemře jim partner, děti budou žít daleko nebo nebudou mít čas. Nebo prostě děti mít nebudou. Je to realita, tak současný svět vypadá a vypadat bude. Bát se předem toho, co jsme neprožili a představujeme si to jen z článků a toho, co vidíme v okolí, je nesmysl.
Nebát se ničeho. Nejlépe se totiž žije lidem, kteří říkají: Nějak bylo, nějak bude.

Seniorské desatero do nového roku

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více