Okradli je šmejdi, nebo je šikanovali. Senioři často o těchto případech mlčí

Stydím se. Nemůžu to nikomu říct, všichni by si mysleli, že jsem se zbláznil. Nechci dostat nálepku dementního staříka, který naletěl. Kdybych to řekla příbuzným, hrozně by mně vyhubovali. Tak často mluví lidé, kteří se stali obětí podvodníků nebo udělali nějaký malér. Čím jsou starší, tím hůře to nesou.

Když se člověk vyššího věku stane obětí zločinu, naletí podvodníkům nebo udělá nějaký krok, který mu způsobí potíže, je to dáváno automaticky do souvislosti s jeho věkem. Typický příklad? Když naprosto nevýhodnou smlouvu, která způsobí dlouhodobé finanční problémy, podepíše muž ve věku kolem třicítky, jeho blízcí řeknou: „No jo, snažil se podnikat, zabezpečit rodinu, je ambiciózní, trošku se spálil, ale nevadí, z toho se vyhrabe.“ Nebo také: „Musíme mu pomoct, přece našeho Honzíčka nenecháme v problémech.“

Když úplně stejnou smlouvu podepíše sedmdesátiletý muž, od svých blízkých uslyší: „Děda se naprosto pomátl. Už delší dobu si všímáme, že je divný. Dědo, vůbec tomu nerozumíš, opovaž se ještě někdy něco podepisovat. Na dědovi se jeho věk čím dál více projevuje, budeme muset začít řešit, co s ním bude dál. Měli bychom ho více kontrolovat.“

Výsledkem je, že mnoho lidí vyššího věku se stydí o svých selháních či nejistotě mluvit. Když si s nějakou situací nevědí rady nebo mají pocit, že udělali chybu, raději to tají, protože se obávají, že budou označeni za pomatené nesvéprávné penzisty.

„Říct si někomu o pomoc můžete až v momentu, kdy se za to nestydíte. Jenže senioři velmi často z různých důvodů obviňují sami sebe,“ uvedla Kateřina Bohatá, vedoucí tísňové Linky seniorů, na kterou se obracejí lidé, kteří se dostali do tíživé situace. Velmi často dlouho trvá, než se odhodlají zavolat, poradit, požádat o pomoc.

Jednaosmdesátiletou Vlastu před časem před domem povalil na zem nějaký mladík a pokusil se jí vytrhnout z ruky kabelku. Naštěstí byl nedaleko soused, který zloděje zahnal. Vlasta měla rozbité koleno, naraženou ruku. Když její vnuk zjistil, že je zraněná, a vyptával se jí, proč, neřekla, co se jí stalo. Tvrdila, že upadla v koupelně. Asi za půl roku se vnuk úplnou náhodou dozvěděl od jedné sousedky, co se stalo. „Nechápal jsem, proč mi to babička neřekla. Ona se rozplakala a řekla, že bych si myslel, že je nemožná, stará. Přistupovala k tomu, jako by to byla její chyba, že ji nějaký lump přepadl. Říkal jsem jí, že se to přece může stát komukoli, že mi měla okamžitě volat. Určitě byla i v šoku a musela se s tím vypořádat sama. A ona zase opakovala, že to je její věc a že nechce, abych si myslel, že je už úplně nemožná,“ vypráví Vlastin vnuk. Jeho kamarádka psycholožka mu vysvětlila, že takový přístup je pro mnoho lidí vyššího věku typický. Nechtějí být pasování do role bezmocných obětí, domnívají se, že se stali obětí zločinu či jiného typu útisku proto, že jsou staří, slabí, bezmocní, že nebyli dost pozorní, opatrní.

Paradoxně k tomu často přispívá současný trend spočívající v čím dál větší pozornosti upnuté na seniory. Existuje řada preventivních programů a akcí, které upozorňují na to, že se senioři stávají obětí podvodníků a jiných zločinců a násilníků. Všechny tyto programy, z nichž mnoho pořádá přímo policie, jsou samozřejmě míněny dobře. Jenže v některých lidech vyššího věku vyvolávají pocit, že jsou součástí méněcenné vším možným ohrožené skupiny.

„Nedávno mi řekl soused, že jde na akci do seniorského klubu, kde budou policisté líčit důchodcům, jak předcházet tomu, aby se stali oběťmi zločinu. Považuji to za ukázku ageismu. Proč bych měl být školen jen proto, že jsem v penzi? Znamená to, že když jsem v penzi, jsem dementní a nechám se napálit? Vím, že jsou lidé, kteří se napálit nechali, a mnozí i opakovaně. Ale v tom přece nehraje roli věk, ale to, že jsou důvěřiví, že prostě měli smůlu,“ tvrdí jednasedmdesátiletý Radim, který patří mezi seniory, kterým výrazně vadí, že jsou kvůli věku řazeni do určité škatulky.

Podle něj je výsledkem tohoto rozřazování lidí do věkových kategorií právě nejistota mnoha seniorů, kteří se mnohdy bojí přiznat, že udělali chybu. Obávají se, že od okolí uslyší: No jo, jde o typický příklad, kdy se senior stal obětí zločinu.

Zajímavé je, že pokud se obětí stejného zločinu stal člověk středního věku nebo mladý, nikdo ten problém nedá do souvislosti s jeho věkem. A tak se vlastně nikdo nemůže divit, že se mnozí staří lidé obávají žádat o radu a pomoc. Raději mlčí, trápí se a maléry tají i před svými nejbližšími. Vědí totiž, co by slyšeli.

Okradli je šmejdi, nebo je šikanovali. Senioři často o těchto případech mlčí

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více