Šla jsem od zápisu do mateřské školy. Bylo mi necelých pět let. Vedle maminky jsem radostně seskakovala ze schodů a pod vlivem pohádky Sůl nad zlato jsem řekla: „Maminko, já se sem těším jako sůl!“.
10. července roku 1960 mi bylo šest let a v září jsem měla jít do první třídy. O den později měla narozeniny moje maminka. Téhož dne, 11. 7. 1960, vyhlásil prezident Antonín Novotný Československou socialistickou republiku. (Proto si toto významné datum dobře pamatuji.)
Chodila jsem do první třídy. Bylo krátce před Vánoci, všechny děti jsme se převlékaly v šatně na hodinu tělocviku. Spolužák Jirka řekl: „Já se těším na Ježíška“. Ostatní se začali hlasitě smát: „Jé, on ještě věří na Ježíška!“ Přidala jsem se k nim a říkala si: „Tak on Ježíšek neexistuje?“.
Učitel matematiky v základní škole užíval při vyučování zvláštní metodu. Měl asi metr dlouhou dřevěnou tyč čtvercového průměru, které říkal urychlovač. V nepravidelných intervalech s ní žákům třískal o dřevěné lavice ve snaze přimět je k lepším výkonům. Jinak byl ale docela fajn.
Myslím, že to byl také on, kdo asi v šesté třídě dovlekl spolužačku, která přišla do školy namalovaná, k umývadlu a začal jí obličej přes její protesty mýt.
Třídního učitele, staršího pána, jsme měli na češtinu a nepovinnou němčinu. Měl jednu zvláštní výchovnou metodu. Museli jsme mu napsat, které předměty se od kdy do kdy doma učíme, a on nás chodil kontrolovat. Jednou jsem přišla domů z oběda od babičky, která bydlela o patro výš, asi o pět minut později a za dveřmi jsem našla lísteček se slovy: „Učila ses podle rozvrhu? Při kontrole nebyl nikdo doma“. Toto provinění pak mělo nepříjemnou dohru ještě ve škole. Ale dal mi dobré základy němčiny.
Uměla jsem dobře ruštinu. Proto jsem musela při politických výročích chodit na slavnostní schůze do různých závodů a recitovat básničku. V transliteraci uvádím její první a poslední sloku. Achmed Jerikejev: Narodu russkomu privet, i naša bratskaja ljubov. Dlja nas odin sijajet svet, v serdcach odna i ta že krov… I v celom svetě sily nět, čtob´ naš razrušiť obščij dom. Dorogoj slavy i pobed my vmestě s russkimi iďom!. Jako plaché dívce mi tato povinnost nepřinášela žádné potěšení.
Na gymnáziu nám na začátku sedmdesátých let paní profesorka, kterou jsme měli na dějepis, „odvyprávěla“ podle osnov učivo z moderních dějin a poté pravila: „A teď vám řeknu, jak to bylo doopravdy“. Již tehdy jsme dokázali její odvahu ocenit.
Se spolužačkou, s níž jsme seděly vedle sebe, jsme mívaly strach z písemek z fyziky. Abychom si připomněly, že jiní lidé jsou na tom hůř než my, o přestávce před očekávanou nepříjemností jsme si říkaly: „Desítky lidí umírají ve Vietnamu, stovky lidí umírají ve Vietnamu, tisíce lidí umírají ve Vietnamu…“. Tak, jak se krátila doba a rostl náš strach, jsme zvyšovaly počty lidí. Uvědomovaly jsme si, že to od nás není hezké, ale trochu nám to pomáhalo.
Při několika výletech do Německa jsme se snažily kamuflovat svoji nedostatečnou jazykovou vybavenost před rodilými mluvčími tím, že jsme na sebe mluvily zcela jinými jazyky. Jiná spolužačka, která chodila na španělštinu, nás naučila dvě krátké věty v tomto jazyce. Další jsme si vybraly z latiny. Nejčastěji jsme si říkaly: „Ciconia in ripas rivi ambulat et ranas captare laborat“, tedy: „Čáp chodí po břehu rybníka a snaží se chytit žáby“. Když jsme se po mnoha letech s Marcelou sešly a začaly spolu občas chodit do kavárny Adrie, chtěla jsem se jí několikrát zeptat, zda si na to pamatuje, ale pokaždé jsem zapomněla. Bohužel už se jí nezeptám…
Ve čtvrtém ročníku, v roce 1973, byli vybráni spolužáci na natáčení filmu Otakara Vávry Dny zrady. Po prvním dnu přišli do školy ostříhaní hodně na krátko. Celé natáčení si pak náramně užívali a měli z něj legraci.
Už nevím, jak se mi podařilo nevstoupit na gymnáziu do SSM a bez členství v této organizaci být přijata na vysokou školu. Tam už jsem tomu ale neunikla. Naše skupinová učitelka nás čtyři nečleny prosila, ať do SSM vstoupíme, aby z toho neměla nepříjemnost. Čtyři roky studia dvou cizích jazyků na vysoké škole patří k nejhezčím obdobím mého života.
