Jsem zrnko písku na Tvé dlani
naplněné dunami pouště,
propadávající se mezi prsty
do rozžhaveného pekla kolem oázy života.
Jsem zmatena Tvou přítomností,
jak oblázek na pobřeží moře,
který hladí vlny milióny let,
teď chvěje se zpoza ležících lidských těl,
neznaje příčinu svého neklidu.
Jsem proměněna Tvým pohlazením,
jak stolistý květ lotosu
rozevírající se pod
stříbrným svitem luny.
Jsem ochromena dotekem lásky,
srdcem rozzářeným jak supernova
s jasností tisíce sluncí,
vzápětí však zmrazené
v tekutém proudu řeky Stix ,
do temnoty zapomnění.
Jsem nota propletená
souzvukem akordů jedné písně
znějící do vibrací jednoty universa,
vracející se v shluku neutronů
mojí životní podstaty,
Lásku přijímající,
Lásku dávající.
