Koncem prosince oslavila šedesátiny. Vypadá lépe než kdy dříve a podle toho se také cítí. A jak už to bývá, když se člověk cítí dobře, daří se mu i v práci.
„Mám pocit, že teď zpívám důvěryhodněji než kdysi, že teď některým textům rozumím mnohem více,“ říká. K šedesátinám jí vyšlo trojcédéčko. Prosadila si, že na něm kromě známých hitů budou také písničky, které lidé moc neznají. „Nechtěla jsem, aby tam byly jen notoricky známé věci, ale třeba i skladby, které jsme hráli na koncertech a v rádiích neměly šanci,\" vysvětluje.
Když si své bilanční album poslechla, napadlo ji, že se její život vlastně vešel do jediného trojcédéčka. Její syn Adam jí na to řekl, ať je ráda, protože mnozí zpěváci by za celý život nedali dohromady ani cédéčko jediné. Věra Špinarová se tomu směje svým typickým smíchem, který zní po celé kavárně. V poslední době se směje častěji než dříve.
Triumfální návrat
Kdyby jí někdo před dvaceti a více lety řekl, že šedesátiny oslaví vyprodanou Lucernou a bude se v té době cítit lépe než ve čtyřiceti, nevěřila by. I když na pódiích působí sebevědomě až drsně, ve skutečnosti je jiná. Pochybuje o sobě, obává se, zda na její koncerty lidé vůbec přijdou. Ví, jaké to je, když se v životě nedaří.
Podobně jako řada dalších, do té doby populárních českých zpěváků, po roce 1989 zažila, že o její vystoupení nebyl zájem. Lidé byli hladoví po muzice, která se do někdejšího socialistického Československa nedostávala. Věra musela rozpustit kapelu, vystupovala jen zřídka. Tehdy se jí také rozpadl vztah s hudebníkem Vítězslavem Vávrou. Šly o ní řeči, že je na dně.
„Po roce 1989 jsem začínala úplně od začátku. Najednou jsem musela lidi přesvědčovat, že umím zpívat. Bylo to velké spadnutí z lopatky. Najednou nebyla žádná představení. Já měla kapelu Speciál, úžasných pět kluků. Živili našim vystupováním rodiny a já je musela rozpustit. Co jsem měla dělat? Mnozí mi to házeli na hlavu. Vynořila se spousta nových zpěváků, na nás starší se tvářili, jako že jsme ti z minulého režimu. Na to jsem neměla žaludek. Stáhla jsem se,“ vypráví.
Trpělivost se jí vyplatila. „Věděla jsem, že když budu trpělivá, postupně, pomalu to zase půjde. Nebyla to otázka dvou, tří let. To trvalo více než deset roků. Lidé už mají plné zuby všech těch zahraničních kapel, které do nich rádia v minulých letech sypala. Kdo z té naší generace kdysi v divácích něco nechal, v pohodě se vrátil,“ vysvětluje. Na její koncerty nyní chodí její vrstevníci i lidé mnohem mladší. Vyprodáno má všude a dlouho předem.
Objíždí městské slavnosti, festivaly, ale koncertuje ve velkých i v malých městech. „Jedu všude, kde mají sokolovnu, kulturní dům a splní technické podmínky. Nedělám fóry, stačí mi malá šatna,“ říká. Její energie se zdá být nezměrná, ale připouští, že když nedávno v jednom dni vystupovala postupně ve třech městech, přece jen to už na ni bylo moc. Naučila se proto šetřit síly. Pár dnů pracuje a pak několik dnů tráví ve svém milovaném domě na samotě u Fulneku.
Z města na samotu
Změnila totiž svůj životní styl opravdu výrazně. Ona, milující centrum Ostravy, ruch a společnost, nyní žije na odlehlém místě. Může za to především fakt, že se stala babičkou. Když byla její vnučka malá, uvažovala nad koupí chaty, zkrátka hledala, kam by s ní mohla jezdit do přírody. Nakonec se zajela podívat na jednu starou usedlost, kterou prodával její známý. Byla to ruina, vedle rozpadající se stáje, chlévy. Koupila ji. To místo si zamilovala a postupně je opravuje.
Původně se do záchrany starého domu pustila se svým přítelem, po čase se rozešli a žije tam sama. „Prostě jsme se rozešli. Zjistila jsem, že bez muže dokážu žít velmi dobře. Už několik let ten barák spravuju a jsem hrdá, že jsem to dokázala,“ zdůrazňuje.
A tak se teď u ní často sjíždí její syn Adam s rodinou, přátelé a ona konečně našla místo, kde se cítí být šťastná. „Když tam sedím na louce a dívám se na krajinu, cítím takový klid, že mi ani nevadí, že mě čeká kopání vodovodní přípojky,“ směje se.
Občas se jí lidé ptají, jestli ji koncertování neunavuje. Na pódiu se totiž chová stejně jako před třiceti lety. „Lidé jsou u mě zvyklí, že to odsejpá. Nemůžu najednou začít zpívat pianko. To bych nebyla já. Prostě ráda zpívám, tak proč bych toho měla nechat? Mám kapelu, oni se potřebují živit. Skončím, až budu mít pocit, že na to fyzicky nestačím, že mě to unavuje,“ vysvětluje.
Což zatím nehrozí. Na samotě u Fulneku je totiž práce stále dost. Když tam nějakou dovede do zdárného konce, nakopne ji to a přinese i chuť vyrazit zase na další koncety. A pak se zase těšit na svou samotu. A tak pořád dokola.
sw
