Život bez koníčků? Problém ve vyšším věku

Záliby, koníčky, volnočasové aktivity. Každý tomu říká jinak, ale všichni vědí, o co jde. O něco, čemu se věnujeme mimo práci, co nás těší, co naplňuje náš volný čas. Kdo neví, o co jde, dělá velkou chybu. A čím je starší, tím více se to projevuje.

Nemám čas, mám hodně práce, moje zaměstnání mě naplňuje. To často říkají lidé, když ještě pracují. Na ty, kteří si umí udělat čas na své záliby, se mnohdy dívají trochu skrz prsty. Je to pochopitelné, mnohá zaměstnání jsou náročná, ubírají spoustu času a síly a je třeba jim věnovat velké úsilí. Jenže časem se ukáže, že lidé, kteří si během aktivního života dokázali vytvořit i svět nesouvisející se zaměstnáním a s rodinou, jsou na tom lépe než ti, kteří veškeré síly věnovali budování kariéry nebo pro blaho svých dětí.

„Když jsem odešla do penze, ukrutně jsem se nudila. Neměla jsem totiž kromě své práce a péče o rodinu žádné jiné zájmy,“ vypráví devětašedesátiletá Kateřina. „Jenže dcera se s vnuky odstěhovala do Velké Británie, takže jsem se jako babička příliš realizovat nemohla. Takže jsem najednou neměla ani práci ani rodinu. Jsem rozvedená, žiju sama a první roky v penzi pro mě byly peklo. Až jsem litovala, že jsem do ní šla, že jsem ještě nepracovala dál. Pak mi došlo, že je to tím, že jsem vlastně kromě práce a péče o dceru dlouhá léta nic neznala. Já jen pracovala, vařila, prala a všechny síly upínala k tomu, aby dcera vystudovala, abych jí pomohla zařídit byt. Když se osamostatnila úplně, zůstala jsem sama i já,“ vysvětluje.

Naopak Kateřinina kolegyně se celý život při práci v účtárně věnovala chovu pudlíků, kromě toho provozovala salón pro pejsky. Vedle něj se věnovala sestavování rodokmenů. „Já se vždy divila, jak to stíhá a proč to vlastně všechno dělá. Jenže ona je v penzi na rozdíl ode mě šťastná. Vydělává si stříháním psů, s těmi svými jezdí na výstavy. Genealogii se už věnuje na tak vysoké úrovni, že si u ní lidé nechávají sestavovat rodokmeny. Takže neví, co dříve, a ještě si k penzi slušně vydělá,“ říká Kateřina.

„Je velmi vhodné, aby si člověk pěstoval své volnočasové aktivity už v době, kdy ještě pracuje, aby je měl kromě výdělečné činnosti a péče o rodinu. Ve stáří se pak velmi často projeví, jak je to důležité,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová, která se specializuje na problémy lidí vyššího věku. A pokračuje: „Volnočasové aktivity mají někdy poněkud pejorativní nádech. Jako by se všechno hlavní snažení člověka mělo soustředit do hlavního zaměstnání, které nás živilo. Kýžené přání je aby práce byla našim koníčkem. Jenže komu se podaří být umělecký kovář, řezbář či režisér, tedy mít práci, která je zábavná, naplňující? Mnohá zaměstnání koníčkem příliš být nemohou. Laborantka v mikrobiologické laboratoři nebo dělník u pásu bude těžko o své práci hovořit jako o koníčku. Proto by každý měl mít něco dalšího, co ho zajímá, naplňuje, co mu přináší kontakt s dalšími lidmi.“

A to je podstatné. Právě koníčky totiž zpravidla do života přinášejí nové známé, kamarády, přátele. Mnozí zůstanou i v době, kdy člověk odchodem do penze přijde o kontakty, které měl díky práci.

"Prodávala jsem v butiku s módou, jeho součástí byl kosmetický salón,“ vypráví sedmdesátiletá Anna z Prahy. „Každý den jsem se setkávala se spoustou zajímavých žen. Měly jsme stálé zákaznice, vařily jsme jim kafíčka, tlachaly jsme o všem možném. Odchodem do penze jsem přišla o veškeré společenské kontakty. Já vlastně znala jen ty ženy, které chodily do obchodu a do salónu. Bývala jsem tam celé dny až do večera. A pak jsem v penzi zjistila, že nemám přátele, nemám s kým mluvit, nemám kam jít. Kromě práce jsem totiž nic jiného neznala. Trvalo mi dlouho, než jsem samotu překonala. Podařilo se to jen díky tomu, že jsem začala chodit na univerzitu třetího věku a tam si našla pár kamarádek, takže mám aspoň občas s kým jít do divadla nebo na procházku,“ vysvětluje.

„Volnočasové aktivity velmi často vedou ke spolkové nebo klubové činnosti s mezigeneračním charakterem. A to je velmi důležité. Člověk, který se věnuje modelářství, sběratelství, kynologii či dalším koníčkům se zpravidla stýká s řadou lidí stejných zájmů a v tomto prostředí je jedno, jestli je člověku třicet nebo sedmdesát, protože je spojuje stejný zájem,“ připomíná Tamara Tošnerová. Říká, že právě setkávání lidí ve skupinách se stejným zájmem přináší naplňující pocit sounáležitosti. „A to všechno vede ke kvalitnějšímu životu ve stáří,“ podotýká.

Takže, pokud partner či partnerka sedí po večerech nad rodokmeny a chodí na setkání s lidmi zabývajícími se genealogií, jásejme a podporujme je v tom. Stejně tak jásejme, když partner či partnerka sbírá známky, pivní tácky, historické panenky, učí se hrát na harmoniku nebo chodí do kurzů čínštiny. Jásejme a za žádnou cenu neříkejme tu nejpitomější větu na světě: K čemu ti to bude? Časem se totiž ukáže, že to bylo a je hodně důležité, byť by šlo o koníček, který na někoho působí jako naprosto hloupý a zbytečný.

Život bez koníčků? Problém ve vyšším věku

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více