Slavíme na stožáru

Šplhal jste někdo na stožár vysokého napětí? Upřesňuji - starý, vysloužilý, bez napětí a drátů? Pokyvujete-li, pak jste podobný blázen jako já. Ale, bylo to dobrodružství, viďte?

Nebojte se ostatní, nebudu si povídat pouze s tou kývající bláznivou hrstkou čtenářů. Jejich identifikací si jen dělám alibi, že nejsem úplný cvok, protože právě oni mi dají za pravdu v tom, že vyšplhat po konstrukci stožáru není zase kdovíjaký výkon. Výlez není technicky těžký, jak bych to řekla, stožár je takový striktně geometrický strom bez listí. Dalo by to každé „pískle“. Jen by mohla u někoho dělat paseku závrať. Pro někoho by mohla být překážkou nedůvěra ve stabilitu a pevnost 30-ti metrové, rezavým sametem obalené, konstrukce.

„Proč jsi na stožár lezla?“, ptáte se. Nuže, to bylo tak:

Když mi bylo padesát a příteli o deset více, vroucně jsme se do sebe zamilovali. Postupně jsme naše sbližování prohlubovali společným prováděním různých sportovních aktivit, např. hráli jsme volejbal, jezdili na kole, sjížděli vodu, lyžovali, dále jsme společně cestovali, chodili za kulturou i jen tak si četli nebo koukali na film. V neposlední řadě, avšak časově nejvíce, jsme se společně věnovali, a stále věnujeme, přiznávám opodstatněně kritizované zábavě, zvané geocaching. Úroveň obtížnosti této celosvětové hry jsme si pro sebe nastavili tak, že kešky (tajuplné krabičky) rádi hledáme na stromech, skalách, anebo, je-li to nezbytné, na komínech a stožárech.

V rámci našeho vztahu, když se sejde rok s rokem (9.8.), vyšplháme v sedáku s jištěním horolezeckých lan na pěkný strom, kde je ukrytá keška, kterou si odlovíme (najdeme a zalogujeme se v jejím logbooku) a výročí vztahu oslavíme bouchnutím šampaňského ve větvích za účasti často nečekaných milých svědků z říše ptáků, savců i hmyzu. Vítr nás houpe v rosoše, listí ševelí láskyplnou píseň a my si „cinkneme“ skládacími polykarbonátovými nerozbitnými číšemi na šťastné zítřky.

Letos, v čase našeho 6. výročí, jsme se vydali do Broumovských skal. Po cestě se nám nenabízel žádný strom, hodný tak skvělé oslavy. Náhradou nám posloužil opuštěný rezavý stožár, se třemi řadami rozpažených ramen, pevně stojící na kopečku u Police na Metují a rafinovaně schovávající kešku. Zatímco přítel odlovil kešku ve vyšších patrech konstrukce, já pomalu s horolezeckým jištěním šplhala za ním do výšky těsně nad stromy, kde jsme vzájemně sdíleli horkým vzduchem rozvlněný výhled do broumovské krajiny. Byl opravdu zářný slunný den. Po obloze směrem k nám letěl mrak ve tvaru srdce.

Sešroubovala jsem naše číše. Obě je držela, stabilizovaná obkročmo okolo žerdi stožáru a gestem vyzývala přítele, aby bouchl šáňo. Výraz v jeho obličeji byl jasný: „Tys ho nevzala?“ Můj výraz obličeje sděloval: „Tys ho nevzal?“ Koukli jsme dolů na celtu a vyprskli jsme dlouhotrvajícím smíchem. Pak jsme si vzali každý svou číši a jako dokonalí mimové jsme si šumivou láskou připili.

Byl to jedinečný okamžik. Láskyplný, a tím věčný. Co na tom, že jsme tam nahoře trošku improvizovali. Na záběrech z dronu to nikdo nepozná.