Děvčátko ze smeťáku

Ach to bylo krásné dětství! Vesnici, kde žila moje rodina, jsem znala dokonale. Všechny stodoly, kůlny, půdy, zahrady, křoviska, chlévy. Jednoho dne jsem však objevila ráj na zemi. Za hřbitovní zdí byl totiž smeťák. Tam bylo věcí! V punčoškách s vyboulenými koleny a v zástěrce s křidélky a kočičkou na kapsičce jsem se usadila na okraji. Mé pozornosti neunikl totiž střep, na kterém byla namalovaná růže. Růže! Nikdy jsem ji neviděla. Znala jsem ten květ jen z pohádek B. Němcové a H.Ch. Andersena. U každého domu byly sice zahrady plné všelijakého kvítí, u našeho také, ale růže nikdo nepěstoval. Vyhrabávala jsem tedy různé střepy a střípky, a že jich tam bylo, a třídila je podle dekóru. S proužky zvlášť, s puntíky zvlášť, s fialkami...pěkně jsem je řadila na prkénka. Pár střepů, na kterých byly růže, jsem si dala do té kapsičky s kočičkou. To byla pro mne vzácnost. Smetiště mě fascinovalo. Však mám dodnes jizvu na koleni, jak jsem si tam uprostřed klekla na něco ostrého.

"Co tam hledáš?" oslovila mě jednou vysoká štíhlá paní, celá oblečená v černé. Znala jsem ji od vidění z kostela. Sedávala sama a já ji pozorovala, jak pohybuje ústy při modlitbě. S nikým se nebavila, rychle vždy odešla. Byla zvláštní, taková vznešená. "Hledám tady růžičky." A z kapsičky jsem vylovila střepy. "Ty tady nerostou, jsou jenom v pohádkách, víte? A mně se moc líbí". "Nikdy jsi neviděla růže?" Divila se paní.Chvíli si se mnou povídala, pak mě vzala za ruku, tak zvláštně... za zápěstí, asi se mé špinavé ruky štítila, prošly jsme brankou ve vysokém plotě do veliké zahrady, pak další brankou do zatravněného dvora. Tam stál velký bílý dům, porostlý vinnou révou. Po schodišti jsme vešly dovnitř, paní mi umyla ruce a vedla mě zpět na dvůr. Naproti schodišti byly další schody, které vedly do nádherné zahrady. Zůstala jsem stát v údivu. Nikdy jsem takovou krásu neviděla. Upravené záhony zeleniny a bylin, rovné cestičky z písku, vpravo stupně s keři angreštů a rybízů, uprostřed kašna s malým vodotryskem. Kolem kamenné květináče osázené barevnými květinami, které visely až k zemi, a za tím vším až k plotu zákrsky ovocných stromů. Tam, v rohu zahrady byla lavička a u ní, představte si, kvetly dvě stromkové růže. Bílá a růžová. Směla jsem si je pohladit a přivonět k nim. Možná jsem se vzrušením až chvěla, neumím dnes ten pocit popsat. Byl to pro mne ráj na zemi. A paní, která mi ho ukázala, se jmenovala Bulica. V mém životě mnoho znamenala. Proč pečovala o bílou a růžovou růži, jsem se dozvěděla mnohem později.

Děvčátko ze smeťáku

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více