Když se daří, tak se daří...

Člověk, aby se cítil duševně spokojený, tak by se měl minimálně třikrát denně pochválit, jak je šikovný,, a ne, že si řekne „ Já jsem ale…“ píííp, jak se to dělá v televizi ve správách.

Tak jsem si toto pořekadlo dnes řekl hned, jak jsem v posteli otevřel oči do všedního světa ze snu, a řekl si „ No Romčo, ve snu jsi někde lítal, ani nevíš, kde, tak vstávat a cvičit!"

Jenže, ono se to lehce řekne, ale… Myšlenka by chtěla, dokonce i pohyb, co to vše znázorňoval, ale to tělo… Ne a ne mě poslouchat. Tak jsem se došoural do pokoje, kde má Helča uložený v koutě nafukovací balon, na který si má člověk sednout a hopsat jak motorová blecha po pokoji, nebo si na něj lehnout zády a protahovat se.

Hopsat se mi nechtělo, a tak jsem si rovnou lehl na záda přes ten balon, a natáhl ruce dozadu. Ozvala se rána, jako by někde praskl strom, potom druhá, jak jsem se chtěl přes ten balon zvednout, a v tom se to stalo. To nafouklé kulaté se dalo i se mnou pomalu do pohybu, a moje tělo se vydalo odcestovat pozpátku do neznáma. Nedalo se to zastavit. Ozvala se rána jako z děla, já po hlavě drcl do stolku a svalil se vedle míče. Stavěl jsem se na nohy nejistě a pomalu, jak ta naše vzkvétající ekonomika, s obavou, že jsem na stole rozlil Helči vodu ve sklence… a nic, sucho. Poprvé jsem se pochválil, jak jsem šikovný a dávám pozor.

Otevřely se dveře od ložnice a v nich… Helča. „Co tu děláš, že tak mlátíš něčím o stůl? Vzbudilo mne to.“ Mlčel jsem, culil jsem se na ni, a špitl: „Chceš něco uvařit?“ No, kdo by odmítl. Tak jsem se ani neoblékl, a vrhl jsem se na vaření. Občas když mi mozek narazí do lebky, jak putuje nekonečným prostorem v hlavě, a já z toho dostanu nápad, dokonce i uvařím, a moc dobře. Helča to zblajzla, jak se říká, na posezení, a já se musel opět, a to podruhé pochválit. A to mě dokonce vyfotila. Nedali byste si též?

No a říkal jsem si… chtělo by to pochvalu ode mne pro mne ještě jednu, a splním normu pohody. Ale co vymyslet? No, ale jelikož mně pár lidí zná, a já do blbinek nemám daleko, přišla hodina pravdy.

Odpoledne díky sluníčku, které jsem přemluvil, aby svítilo, jsme byli na šálku osvěžující tmy v hrnku, (znalci vědí, že je to káva), a po vypití, i lidově zdrbání světa kolem nás, jsem řekl mladé usměvavé dívce obslužné, že budeme platit, ale kartou. Nebyl problém, a dívka obslužná si odskočila pro tu černou nenažranou mašinku, která když pípne, tak se mé konto zachvěje strachy a je tenčí a tenčí, až se někdy divím, že ještě v bance na něj vidí.

A v tom blik, a dostal jsem nápad. Vzal jsem bankovní kartu, na ni položil kartu všeobecné zdravotní pojišťovny, a ty karty seděly rozměry jak něco na nočník. Dívka přišla, řekla cenu za vše a já jí ukázal tu pojišťovací kartu, pod níž byla schována ta pravá. Vykulila oči a nesměle informovala, že touto kartou nelze platit.

Natož jsem se uculil a řekl : "Vše jde, když se chce" a přiložil kartu k tomu nenasytnému terminálu. Ozvalo se píp, vše ok, a dívenka tak ztuhla, že zalapala po vzduchu a řekla „ Jé, ono to vám jde?“

Já se naklonil nad display a řekl: „Jojo jde, píše tu, blahopřejeme, rakety odpáleny“. Nedalo mi to a obrátil jsem pojišťovací kartu a ona uviděla tu bankovní. Tak dlouze se hlasitě smějící dívku, v pracovním procesu servírky, jsem neviděl. Dokonce nám sdělila, že tohle jistě vyzkouší zítra s kamarády. Odešla, a já si potřetí poděkoval, že jsem šikovný a udělal někomu radost k zasmání jen tak. I bez daně z dobré pohody. Lidi, já jsem tak šikovný…

AU, na co jsem si zase sedl a rozsedl?

Když se daří, tak se daří...

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více