Stalo se před léty na dovolené s Pěti tibeťany v řecké Parze. Na pokoji jsem bydlela s paní Maruškou, čuprholkou o 10 let starší než já, a mně bylo rok přes šedesát. Poslední den před odletem se nás sluníčku zželelo, a tak zalezlo za mračna, která se ne a ne rozfoukat. A tak po snídani místo k vodě jsme zůstali doma, někdo seděl na balkoně a četl, já si zalezla do pelechu a dospávala, no a Maruška se jala ne zrovna balit, ale tak nějak schraňovat věci na hromádky. Když jsem se asi po hodině probrala a vidím její ušlechtilou činnost, tak jsem ji pochválila, jaká je šikulka, jenže Maruška prohlásila "Člověče, nemůžu najít mobil, vylez a prozvoň mě“.

Začala jsem se smát, protože jsme každou chvíli něco hledaly, asi věkem. Svůj mobil jsem měla na toaletním stolku vedle dveří na balkon, a tak jsem vylezla a vytočila Maruščino číslo, a nic. Musím podotknout, že dopoledne jsme obvykle chodily k bazénu u  sousedního penzionu, na který jsme přes zahradu viděly. A jak tak stojím u balkonových dveří, slyším nějakou melodii právě odněkud od bazénu. Tak hned na Marušku, pojď sem a poslouchej, není to tvoje vyzvánění? Chvíli poslouchala a pak prohlásila, je to moje, proboha kde se tam vzal? Měla na sobě uvázaný jenom šátek, pod ním akorát spoďáry, a vypálila z pokoje. Počkej na mě, řvu za ní, na sobě taky jen šátek, ve chvatu jsem na sebe narvala plavkové kalhotky, popadla peněženku a cigára a mastila za ní. Když jsme k bazénu chodily, tak jsem rázovala vepředu a za mnou se Maruška táhla – jako šnek. Tentokrát rázovala Maruška a za ní jsem letěla já. Když jsme přifrčely k bazénu, u baru byla jen manželka majitele, a tak ji povídáme telefon a různě šermujeme rukama, mobil. Koukala na nás vyděšeně, co chceme, obvykle jsem měla na papíru připravenou řeckou větu a ona mě učila výslovnost, tak nezbylo nic jiného, než znovu Marušku prozvonit, mobil se ozval na regálu s pitím. Paní se zasmála a podala nám ho. Maruška byla štěstím celá bez sebe – rok předtím  taky v Řecku ztratila mobil, ale ten se nenašel. Tak, a za odměnu si sedneme a dáme si frapíčko, ještě, že tam ten mobil včera zapomněla, jinak bych ji na to frapé nedostala. Jak tak sedíme a popíjíme, přišel majitel, a když uviděl na stole dva mobily, zasmál se a řekl: Á, mobil, a Maruška, která většinou komunikovala anglicky, s přešťastným úsměvem na tváři a rukama složenýma na prsou, vyhrkla „efcharisto“, což je řecky děkuji.

Ve finále, než jsme to frapé dopily, se nás tam sešlo 5, a tak jsme si na rozloučenou s Řeckem dali ještě panáka, někdo METAXU a někdo OUZO a ruky podáním se rozloučili s majitelem s příslibem, že se za nějaký čas zase vrátíme. Na dotaz, kdy odlétáme, už zase slyšel anglicky „tumorou“.

Tak, a tomuhle už je devět let a letos tam v květnu zase přistaneme – na stejném místě, ve stejném penzionu a ve stejném pokoji, akorát na zahradě stojí místo skleníků - bazén, k tomu naproti už půjdeme jenom na návštěvu s fotkama.