Skláníš se nade mnou jak duha nad hladinou, jak slunce dychtivé a sněhobílý mrak, s bolestí důvěrnou, s city, jež nepominou, v představě mámivé, jak zamlžený zrak.
Bereš mě do dlaní a tělo zvoní slastí, vylétá do nebe, vzpíná se v zajetí, ztrácím se v setkání siluet nad propastí, s tebou a bez tebe, kam popel doletí.
Zuzko, dnes jsem na Tebe myslela, byla jsem na autorském čtení poezie a bylo to moc krásné. Bylo to dojemné a tak jsem si vzpomněla na Tvoje básně, těm by také slušelo autorské čtení. *****