Pokrok nezastavíš a technický pokrok už vůbec ne. Jednoho dne mi na psacím stole v práci přistál počítač. Absolvovala jsem jedno školení, tedy jsem se naučila počítač zapnout a vypnout. Cože? Prý budeme v našem školském komplexu komunikovat jen jeho prostřednictvím. Žádné pobíhání po kabinetech, kancelářích...to udělali mně, člověku, na kterého kontakt a komunikace s lidmi má vliv, jako na Alenku lázně. Tak jsem pracovala: Pokus, omyl, omyl pokus, vypocená tabulka zmizela i s údaji jedním klepnutím, znovu pokus...
Každý rok posílala naše instituce výkaz o žácích, zaměstnancích, prostorách našemu zřizovateli. Tentokrát to muselo být elektronicky. Dělala jsem, co jsem mohla. Vyplňovala kolonky, přiřazovala kódy za domov mládeže, zaměstnance v DM, ve školní kuchyni, kolik vlastních prostor,kolik pronajatých od státní instituce, kolik od soukromé osoby, kolik procent činí pronajatá část vysokoškolské koleje, kolik učebny, tělocvičny, pracovní úvazky...nakonec jsme to kompletovali s kolegou, zástupcem ředitele pro výuku. Za to, co jsme odeslali, bychom hlavou neručili.
Okamžitě sem přijď, slyším z telefonu. V ředitelně už stál kolega s děsem v obličeji. Ředitel, jinak klidný člověk, řval: "Neumíte počítat? Co jste to vyplodili? Připravili jste školu o dva miliony. Kde jste vzali ta hausnumera?! Nemám čas vše po vás kéntrolovat! Nebude na odměny, na osobní platy, nic nevybudujeme,...odebírám vám osobní platy a snížím vám mzdy o procenta na celý rok." Tak pojedeme na ministerstvo, hlesl kolega. Napravíme to. " Vy dva? S vámi se tam nikdo bavit nebude...!"
Styděla jsem se. Nikdy jsem se přeci nemýlila. Tak tohle už nezvládnu, technika mě dohonila! Musím se poohlédnout po jiném zaměstnání. Snad to zvládnu v obchoďáku za kasou. Chodila jsem se ptát do účtárny, o kolik nám snížil ředitel plat. První měsíc nic, druhý nic,,,až mi účetní, byla už v důchodu a vděčná za malou pomoc ode mne, pošeptala: "Nic vám snižovat nebude, pan ředitel tam měl také chybu a škola dostala peníze všechny. Byl na ministerstvu.
Moje sebevědomí zase vyrostlo, bohužel, na chybě někoho jiného. Jsme všichni již v důchodu. Scházíme se jedenkrát měsíčně, je nás už tolik, že bychom mohli založit novou školu včetně kuchyně, DM i úklidu. Vzpomínáme, užíváme spoustu legrace, svěřujeme si pikantní zážitky, ale o naší neschopnosti v začátcích práce s počítači, ani ťuk.
Jaké bylo to vaše „poprvé“? Co vám nejvíce utkvělo v paměti, na jakou událost či činnost, kterou jste dělali prvně, nejraději vzpomínáte Zúčastněte se naší soutěže a napište nám svůj příběh na téma „Poprvé“. Více informací o soutěži najdete zde.
Redakce
