Naše první vánoce aneb není řízek jako řízek

Rok 1972 se chýlil ke konci a před námi byly nejkrásnější svátky roku – vánoce. Byla jsem čerstvá novomanželka, vdávala jsem se v říjnu. A byla jsem těhotná.

Ještě před svatbou jsme se dohodli, že i když budeme bydlet prozatím u mých rodičů, zbudujeme si v podkroví vedle mého dívčího pokoje z chodby malinkou kuchyň. A já budu svému muži vařit ve vlastní kuchyni. Moje maminka byla natolik rozumná, že s tím samozřejmě souhlasila.

Můj muž jezdil tenkrát jako řidič nákladního vozu v ČSAD a do práce dojížděl. Domů obyčejně přijížděl až v podvečer. A já se snažila podle kuchařky vařit teplé večeře. Každý začátek je těžký, moc jsem toho neuměla, ale kupodivu manželovi převážně chutnalo a když nechutnalo, tak to statečně snědl. Byl mírný a laskavý, to mu zůstalo dodnes, a tak i když bylo maso jako podrážka, tak jen pronesl „je to trochu tvrdkavé“. To slovo „tvrdkavé“ jsem přímo nesnášela. Už jsem ho to odnaučila...

Na první společné vánoce jsme se moc těšili. Já se rozhodla, že štědrovečerní večeři připravím pro nás dva sama. Manžel byl v práci a já doma chystala salát, obalovala řízky - tenkrát se ryby u nás moc nejedly, ještě tak filé.

Blížila se pátá hodina odpoledne a já finišovala. Salát jsem měla hotový a řízky pod poklicí, aby nevychladly. Nakouknu a nevěřím vlastním očím. Řízky pod poklicí sice byly, to jo, ale vůbec neměly tu krásnou zlatou barvu jako řízky mojí maminky. Ony prostě došly tak nějak do tmavě hněda...

Těhotenské hormony se mnou pěkně zacloumaly a stavidla slz v mých očích se protrhla a já plakala a plakala. Slzy jsem ronila i po příchodu manžela. Ten se nejdříve vyděsil, že jsem potratila, měla jsem rizikové těhotenství. Nechtěla jsem mu za nic na světě říct, co se mi tak hrozného stalo. A jen jsem brečela a škytala. Nakonec mi řekl, že půjde pryč, když s ním nechci mluvit o tom, co mi je. A tak ze mě vyšplouchlo, že jsem spálila řízky. Pohlédl pod pokličku a začal mě utěšovat, že to nevadí, že se to dá sníst, nejdříve jsem plakala ještě více až posléze slzy oschly a já se vydala k rodičům s prosbou o dva řízky k večeři.

Dnes už bych kvůli řízkům neplakala, ale uznejte tenkrát to byla úplná tragédie. Když si na tyto oplakané řízky vzpomenu, tak se mi vybaví jeden vtip: Novomanželka servíruje manželovi k večeři pečené kuřátko. On: miláčku, ty jsi to kuřátko plnila nádivkou? Ona: ne drahý, to kuře nebylo duté.

Veselé vánoce, přátelé!

Naše první vánoce aneb není řízek jako řízek

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více