Při cestě z práce si poměrně často dopřávám tu lahůdku, že jezdím z Ruzyně do centra vlakem, ačkoliv se po prodloužení trasy A dostanu právě tak dobře autobusem a metrem. Ale osobní vlak má pro mě svůj půvab, připomínající letní výlety. Cesta je pohodlná a pohodová.

Vlak přijíždí na zastávku Praha-Ruzyně od Kladna a pokračuje až na Masarykovo nádraží. Můžu však vystoupit i o zastávku dříve, na poměrně opuštěném malém nádraží Praha-Bubny, o němž jsem donedávna ani nevěděla, že ještě funguje, a vyrazit pěšinou podél trati na nedalekou stanici metra C Vltavská. Odtud se pak již bez přestupování dostanu až domů na Jižní Město.

V okolí stanice metra, v zákoutích mezi zdmi a trávníky, skýtajícími takřka nekontrolované soukromí, se zdržují bezdomovci. Je jich tam celá parta, mladší i starší. Dosud jsem je zahlédla vždy jen z povzdálí. Posedávají po lavičkách, popíjejí, pospávají, baví se mezi sebou. Mají svůj vlastní svět.

Ale včera poprvé, co takto jezdím, pršelo, a tak se nastěhovali do průchodu, kterým musím ze směru od zastávky v Bubnech projít k metru. Byli natlačeni v průchodu pod střechou, posedávali, polehávali.... Došla jsem až téměř k průchodu a najednou se mě zmocnil nepříjemný pocit, jak mezi nimi projdu. Mám se vrátit? Trochu váhavě jsem přibrzdila. Vtom jeden, celkem ještě mladý, který stál vepředu a byl ke mně obrácen čelem, zavolal na nejbližšího v cestě: Udělej paní místo! A ten se otočil, viděl mě a hned ustoupil. I ostatní se bez poznámek rozestoupili, takže jsem mohla celkem pohodlně mezi nimi projít. Trochu rozpačitě jsem řekla: Děkuji, a pak jsem si uvědomila, že se na ně usmívám. Když už jsem byla na konci, ten jejich šéf za mnou náhle zavolal: Krásný den, paní!

Skoro jsem se zastyděla za svůj předchozí pocit a byla jsem ráda, že z mého projevu poznali, že jsou pro mě stále lidmi, které si neošklivím a nevyhýbám se jim. Nic po mně nechtěli a já jsem jim nic nedala. Vlastně jsme se jen chvilkově sešli na hraně lidství. A věřte tomu nebo ne, ten deštivý den se pro mě najednou viditelně rozjasnil.

Darujme občas úsměv, dík, milou větu nebo alespoň chvilku chápavého účastenství. Vždyť stačí tak málo a den je mnohem hezčí, i třeba bez přání: Krásný den!