Pokračování ze zápisků mého táty Václava.
Bylo 13. března 1950. Černý den československého hokeje. Místo, aby se hokejisté zúčastnili mistrovství světa v hokeji v Londýně, byli v ten den naši zlatí hoši zatčeni. Neodletěli do Londýna. Všech jedenáct hokejistů zatkli. Dva dny před tím je nechali na letišti čekat, údajný důvod byl, že jeden z reportérů nedostal vízum do Londýna. Avšak vše bylo jinak. Vykonstruovaný proces. Strana a vláda rozhodla a celý tým nechali pozatýkat. Kandidáti na obhajobu zlata čekali ve vazbách, nedostali žádné vysvětlení a netušili ani v té době o svém osudu.
Smutná léta československého hokeje. Nevinní čekali na vynesení rozsudku v říjnu roku 1950 a zlatí hoši šli do kriminálu. Křivda a křivé obvinění. Všichni byli nevinní.
Pravda vyšla najevo až v roce 1968, kdy se v časopisu Stadion zveřejnily první fotografie a titulky, o ztracených letech československého hokeje. Teprve tehdy se o tom mohlo začít psát.
Čekali jsme dlouho, až do roku 1972. V letech 1965, 1966, 1968 a 1971 jsme byli vždy stříbrní po zápasech se SSSR. V těch dobách žil hokejem celý národ. Ve školách, v tisku, v televizi, na úřadech, v podnicích, v hospodách, zkrátka všude se probíraly detaily zápasů a naděje, že konečně Rusy porazíme. Stalo se tak až na MS v hokeji roku 1972 v Praze. Tedy po 23 letech od roku 1949, získal československý hokejový tým zlato. Tehdy se bujně oslavovalo vítězství.
Pokračování příště.
