Mé vyprávění bude o mé první dovolené u moře asi před 40 lety. Bylo to krátce po naší svatbě a bylo nám oběma něco málo přes dvacet let. Hrozně jsme chtěli poznávat svět, ale v té době to nebylo jednoduché. Toužili jsme vidět a ochutnat modré moře, které jsme zatím znali jen s barevných pohlednic našich šťastnějších známých. Rozhodli jsme se pro to udělat maximum.
Do tehdejší Jugoslávie se dalo cestovat buď na devizový příslib, který byl velmi omezen a který jsme samozřejmě nedostali nebo na pozvání od příbuzných. Ti se museli písemně zaručit, že veškeré naše výlohy budou hradit. Příbuzné jsme tam také neměli, tak co teď?
Začala pracovat náhoda. Má kolegyně v práci, se kterou jsem se blíže spřátelila, dostala s manželem onen vysněný devizový příslib a navrhli nám, že bychom na něj mohli jet i my po několika dalších "úpravách". Vymysleli jsme společně plán, od Jugoslávců, kteří v té době pracovali u nás ve městě, jsme sehnali "pozvání", abychom dostali povolení k výjezdu a tak jsme si díky nim vyměnili pár korun za dináry, které jsme potřebovali, Povolení jsme nakonec obdrželi, na příslib jsme dostali šeky na dináry, které se směňovaly na místě, a pár dinárů v hotovosti na cestu. Všechno šlo jak po másle.
Zakoupili jsme pár konzerv, abychom neumřeli hlady, kdyby nám společné peníze nestačily a letěli jsme. Letenku jsme si museli opatřit samostatně, takže na zpáteční cestu už nebylo místo, tak jsme se rozhodli pro kombinovanou dopravu, a to lodí z Hvaru, kam jsme měli namířeno, do Rijeky a pak rychlíkem až do Prahy. Bylo to už ke konci sezóny, návaly nebyly. Naštěstí všechny jízdenky včetně lodních lístků se daly platit v korunách ještě doma. Nastal vytoužený den. Také musím říci, že to byla naše premiéra v cestování letadlem, tak jsme si ji náležitě užívali.
Na letišti ve Splitu jsme se tolikrát fotografovali u letadla, až nás museli volat k odbavení. Po menším shánění noclehu ve Splitu, kde jsme museli jednu noc přespat, protože loď na Hvar vyplouvala až ráno, jsme si ještě ten večer užili prvního pohledu na moře, šli ho samozřejmě ochutnat (bylo opravdu slané) a poseděli i v restauraci na parníku a ochutnali i místní crno vino. Ráno jsme odpluli na Hvar a ubytovali se v legračních podnikových chatkách v lesíku nad mořem. Byli jsme nadšeni.
Jedli jsme nejprve své zásoby a koncem týdne jsme šli na místní směnárnu si proplatit šeky na peníze. Tam nás čekalo zděšení, protože nám je odmítli proplatit kvůli nějakému aministrativnímu nedostatku v podpisu banky. Co teď? Dali jsme dohromady pár zbylých dinárů, určených v tu chvíli na poslední záchranu, rozděli poslední jídlo na dva dny, kdy jsme teprve mohli jet do hlavní banky ve Splitu a čekali, jak to dopadne. V pondělí jsme jeli první dodí do Splitu už ve 4 hodiny ráno, abychom všechno stihli. Už bez snídaně. Manžel mé kolegyně byl novinář, sice jen v podnikových novinách, ale měl novinářský průkaz a ten nás možná tehdy zachránil. Muži se nechali ohlásit u ředitele banky, vysvětlili mu naši situaci a ředitel banky se zachoval velmi hezky, vzal to "na sebe" a nechal nám šeky proplatit. Byli jsme opravdu vděční.
Naše první cesta byla do bufetu na snídani, protože jsme měli opravdu velký hlad. Prodavačka se nestačila divit, jak to do nás padalo. Tak ten náš horor nakonec šťastně dopadl a mě nechal už jen úsměvnou vzpomínku.
