Vánice

 

 Řeka byla skoupá na slovo, nesla jen to ticho miliónů tun hmoty.  Kolem nahrubovaného kmene, o který se opíral, horizontálně fičela notová osnova prudce hnaných vloček a vyrazit proti nim ho lákalo jako resekce zubů. Přes bílé provázky uviděl vpravo omrzliny řeky, jejíž znepokojivá hladina vypadala jako velké dlažební kostky na prosincově mokré Via Appia, kde si nedávno málem vymknul nohu. To by se mu dříve také nestalo, všechno bylo přiměřeně pevné, odolné a spolehlivé. Stačí pár nečekaných selhání a přestanete tělu důvěřovat. Místy vítr pocuchal kštici hladiny, která nebyla zvyklá přizpůsobovat se ničemu jinému než břehům, na nich se zvedala nezřetelná hradba strážních stromů, některé z těch starých snad pamatovaly defenestraci, ale většina těch nových tak Havla v oblaku cigaretového kouře a revolučních ideálů. Za stromy leželo prostěradlo zasněženého pole se strojově vyrovnanými řadami jednonohých cínových vojáčků, zbylých po sklizni kukuřice. Vojáčci se ztráceli v dálce šedivého splývání nebe se zemí. Kam jen oči dohlédly a dál, kam pronikala jen představivost, všude se rozprostírala šeď, pro jedny úplně stejná, otravná a nudná, pro někoho nekonečně proměnlivá. Vždy, když se cestou dní  kolem něj rozprostřela ta mlžná pustota ,vzpomněl si na vzácný dar vidět krásu, jenž je ve všem, dar, který se snažil vštípit do hlav  studentů, profesor Dvořan v dějinách umění, tenkrát, dávno, v čase nesmrtelnosti, kdy burácení uvnitř lehce překřičelo  srdce  kostelních zvonů.

"V Las Meninas, milí kolegové, se Velazquez vyznal s odvahou propůjčenou jen géniům ducha, z obdivu k neokázalosti a delikátní vytříbenosti a vzdorně oslavil všechny dostupné valéry šedí od modravých a zelenkavých přes siénové, okrové a kadmiové až po kobaltové a ultramarínové s vitalitou nenacházející před ním ani po něm rovného. Zvláště je to oslavné na šatičkách malé infantky. A to vše uprostřed koridy barev španělského slunce. Jaká smělost, hned příkře odmítnutá zdegenerovanou omezeností habsburského dvora. Bohatý, kdo dokáže z věcí a dějů vnímat sotva slyšitelný šepot. " Jan si musel tenkrát před 30 lety přiznat, že k těm bohatým nepatřil ani on. Možná to bylo tím  hrubozrným materiálem, z něhož byl po horalských předcích vystavěn, možná pozdější všudypřítomnou bombastickou povrchností a všemožným, smysly otupujícím haraburdím, sprostotou a dutostí lidí. Ty jemné dotyky tenkrát neviděl a nevnímal. A možná to byl jen obyčejný pud sebezáchovy, který mu nedovolil posouvat práh vnímavosti k dobru a kráse a stát se pak lehce kořistí sil, před kterými by přišel o schopnost ubránit se. A že tenkrát v tom čase lidských obětí se toho na ně hrnulo  k mezím výdrže.  Od bolševické márnice, přes generační martýrium dospívání až po nenávratné investice do beznadějných lásek. Dnes už vidí mnohem více. Vidí, prožívá a dávno má zasunuto do osobní galerie tajných zázraků. Taková malá drobnost mezi tisíci jinými, které nečekaně přinesl věk ztišené zralosti, tak nepřátelsky ocejchované jako stáří. Stáří zbytečné, protože nezpeněžitelné a přesto důležité a krásné jak světlušky nad bezednou bažinou.

 

 Více o knize Jen záblesk na janpodesva.weebly.com

 

P.S. Milé čtenářky a čtenáři, díky vaší laskavé přízni už mají ukázky z uvedené knihy přes půl miliónu přečtení.

Upřímně děkuji. Jan Podešva