Karel předal kasu, shodil firemní mundůr a vydal se na cestu domů. Šel pěšky, neměl to daleko a večerní slunko ho příjemně hřálo do zad. Dnes mu zas Martina při doplňování zboží udělala jemný náznak, že by si dala říct.

Coural se pomalým tempem, domů se netěšil. Však neměl na koho, vždyť ho tam čeká akorát Vlasta, tedy pokud zas není v tom svém ženském spolku nebo nevysedává v práci. Kdysi si ji bral jako příjemnou štíhlou mladou paní, která v něm spatřovala klidný rodinný přístav po nevydařeném prvním manželství. Obdivovala jeho klid a schopnost postarat se o cokoli, co bylo potřeba. Hltala útěchu v jeho náručí.

Jenomže čas letěl, Vlasta se dala na kariéru, z asistentky se postupně vypracovala na vedoucí velkého oddělení, zhrubla a byla čím dál víc panovačná. Připadalo mu, jako by si z toho prvního manželství odnesla mindrák, kterého se nedokáže zbavit a stále ho musí přebíjet něčím dalším. V posledních létech to dotáhla na předsedkyni ženského spolku a přešlo jí do krve pohrdaní muži jako takovými. Navíc hodně přibrala, že se teď už sotva valí.

Kdysi Karla doma čekávala usměvavá manželka s otevřenou náručí, dnes tam místo ní bude akorát protivná ženština, od které se může dočkat leda tak vynadání prakticky za cokoli. Což o to, ta nadváha by Karlovi nevadila, ale krom všeho ostatního nemůže skousnout, že už s ním jeho vlastní žena snad dva roky nespí a ani si s ním není ochotná o tom promluvit.

Jenomže on jí přes to přese všechno nechce být nevěrný, drží se hesla „když ne s vlastní ženou, tak radši se žádnou,“ Pravda, jednou to zkusil u nějaké profesionálky, ale byl rozčarovaný, měl špatné svědomí a zařekl se, že tohle fakt nemá zapotřebí.

Jak se Karel zvolna blížil k domovu, jeho myšlenky přeskočily z Vlasty na Martinu. Na svobodnou ženu o patnáct let mladší než on, které se jednou ve slabé chvilce svěřil, jak to má doma. Tehdy se ho Martina narovinu zeptala, proč se nerozvede a nezačne znovu, a od té doby mu dělá jemné náznaky, kterých se nemůže nevšimnout.

„Vždyť mně je čtyřicet a Martině pětadvacet, to je moc velký rozdíl. Nebo snad není?“ „Třeba se Vlasta změní a bude zas taková jako dřív. Ale co když se nezmění?“ Tyhle a jim podobné protichůdné pocity se v Karlově hlavě honí už delší dobu.

Karel dvakrát zabočil za roh a posledních padesát metrů šel proti sluníčku. Jeho ostré paprsky ho bodaly do očí, jako by mu chtěly říct: „Vzpamatuj se, chlape, Vlasta se změní leda tak ještě k horšímu a Martina tě má ráda, copak to nepoznáš? Přece ještě nejsi tak starý!“

Toho večera se Karel po dalším ponižování a ostré výměně názorů s Vlastou konečně rozhodl. Hned druhý den začal sepisovat žádost o rozvod, večer ve vinárně vše probral s Martinou, otevřel jí své srdce a později u ní doma porušil zásadu, že když ne s vlastní ženou, tak radši se žádnou.

Nekompromisně zavrhl vtíravou myšlenku, že by se jednou z Martiny mohla stát druhá Vlasta.