Když vstoupí na jeviště, publikum se začne usmívat ještě dřív, než promluví. Není to jen její hlas nebo typická dikce. Iva Janžurová má vzácný dar — působí současně jako komická mistryně i člověk, který v sobě nese cosi křehkého a lidského.

Už více než šedesát let patří k nejvýraznějším osobnostem českého divadla a filmu. Letos 19. května oslaví čtyřiaosmdesátiny, ale stále hraje s energií, kterou jí závidí mnohem mladší kolegové. 

Narodila se 19. května 1941 v Žirovnici na Vysočině. Otec byl učitel, matka pracovala jako úřednice. Dětství prožila v poválečném Československu, v prostředí, kde kultura znamenala především ochotnické divadlo, četbu a rádio. Právě tam se rodila její fascinace herectvím. (cs.wikipedia.org)

Po maturitě se hlásila na DAMU. Napoprvé ji nevzali. Na školu se dostala až o rok později a sama později vzpomínala, že tehdy pochopila, že talent bez vytrvalosti nestačí.

„Měla jsem pocit, že se mi zhroutil svět. Dneska si myslím, že mi to vlastně pomohlo,“ řekla v rozhovoru pro Český rozhlas. (plus.rozhlas.cz)

Divadlo jako osud

Po studiích krátce působila v Liberci, ale zásadní okamžik přišel roku 1964, kdy nastoupila do pražského Divadla na Vinohradech. O tři roky později ji angažoval režisér Otomar Krejča do legendárního Divadla za branou. Tam se zrodila herečka evropského formátu.

Kritici tehdy psali o její mimořádné schopnosti spojit komiku s tragikou. Nehrála efektně. Spíš vytvářela postavy, které působily směšně i bolestně zároveň.

Po zákazu Divadla za branou během normalizace našla nový domov v Divadle na Vinohradech a později především v Národním divadle, kde vytvořila desítky velkých rolí. Publikum ji milovalo například v inscenacích Racek, Macbeth, Pygmalion, Poprask na laguně nebo v pozdější komedii Audience u královny. 

Herectví pro ni nikdy nebylo jen profesí. V jednom z rozhovorů pro týdeník Reflex řekla: „Na jevišti člověk nemůže lhát. Divák pozná úplně všechno.“

Královna české filmové komedie

Filmoví režiséři velmi rychle pochopili, že Janžurová dokáže něco mimořádného: být groteskní a přitom nikdy nesklouznout k lacinosti. Už v šedesátých letech zazářila ve filmech Kočár do Vídně nebo Pension pro svobodné pány. Skutečnou hvězdou se však stala v sedmdesátých letech.

Dodnes patří mezi klasiku české kinematografie komedie Pane, vy jste vdova!, Zítra to roztočíme, drahoušku!, Což takhle dát si špenát, Marečku, podejte mi pero! nebo Svatební cesta do Jiljí. 

Janžurová ale nikdy nebyla jen komediální herečkou. Ve filmu Kočár do Vídně vytvořila jednu z nejsilnějších ženských rolí československého filmu šedesátých let. A o mnoho desetiletí později překvapila kritikou oceňovaným výkonem ve filmu Teroristka, za který získala Českého lva.

Režisér Radek Bajgar o ní tehdy v Deníku řekl: „Iva Janžurová umí zahrát všechno. Stačí jí detail obličeje a máte pocit, že vidíte celý lidský život.“

S Milošem Kopeckým při natáčení seriálu Nemocnice na kraji města v roce 1982. FOTO: ČTK

Iva Janžurová přebírá Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru činohra. FOTO: Kateřina Šulová, ČTK

 

Normalizace, humor a schopnost přežít

Během normalizace patřila k několika herečkám, které byly současně populární u publika i respektované kritikou. Možná proto, že její humor nikdy nebyl agresivní. Nezesměšňovala druhé — spíš odhalovala lidskou trapnost, nejistotu a touhu být milován.

V televizních estrádách vytvořila nezapomenutelnou dvojici s Františkem Peterkou, později se objevovala v zábavných pořadech s Luďkem Sobotou nebo Karlem Šípem. Přitom si stále držela pověst velké činoherní herečky.

Právě schopnost pohybovat se mezi vysokým uměním a lidovou popularitou z ní udělala fenomén několika generací.

Muži jejího života

Jejím prvním manželem byl herec Jan Eisner. Osudovým partnerem se však stal herec a režisér Stanislav Remunda. Společně vychovali dvě dcery — herečky Sabinu a Theodoru Remundové.

Remunda zemřel v roce 2012 po dlouhé nemoci. Janžurová o něm mluvila jen zřídka, ale velmi otevřeně. V rozhovoru pro magazín DNES řekla: „Byli jsme každý úplně jiný, ale bez něj bych nebyla tím, kým jsem.“

V posledních letech často mluví o stáří, samotě i herecké nejistotě s odzbrojující otevřeností.

„Pořád mám trému. A možná je to dobře. Znamená to, že mi na tom ještě záleží,“ řekla v rozhovoru pro Českou televizi. 

Ocenění, která nic nezměnila

Získala desítky cen — několik Českých lvů, Thálii za celoživotní mistrovství, Cenu prezidenta filmového festivalu v Karlových Varech i medaili Za zásluhy od prezidenta republiky. (cs.wikipedia.org)

Přesto nikdy nepůsobila jako nedotknutelná legenda. I dnes mluví o herectví s pokorou člověka, který si není jistý, jestli příště obstojí. Možná právě proto jí diváci pořád věří.

Herečka, která se nestala ikonou omylem

Na Ivě Janžurové je něco vzácného: nikdy se nesnažila být symbolem elegance, intelektuální autoritou ani televizní celebritou. A přesto se tím vším stala. Její postavy byly směšné, dojemné, neurotické, zamilované i zoufalé — ale vždycky lidské.

Dokázala přežít několik režimů, proměnu filmu, televize i divadla. Ne proto, že by se přizpůsobovala módě, ale protože hrála pravdu. Někdy komickou, někdy bolestnou, ale vždycky pravdu.

A právě v tom spočívá její mimořádnost. Iva Janžurová není jen slavná herečka. Je jednou z posledních osobností české kultury, které dokázaly spojit popularitu s opravdovým uměním.

 

S využítím wikipedie a ČSFD