„Povídej o Labském králi, babičko, kdy už ho konečně uvidím?“ ptá se holčička jménem  Liběnka, které všichni říkají  Laběnka, protože  si ze všeho nejraději hraje u řeky Labe. Má ráda její vodu a příběhy, které jí vypráví rákosí a babička.

„Musíš zavřít  očka tak pevně, že  za víčky uvidíš vodu  bílou, modrou i černou a v ní  paprsky zlaté sluneční a stříbrné měsíční.

Musíš naladit  ouška tak, že ti v nich  začnou šumět vlnky a šplouchat rybky.

Musíš cítit,  jak voní vzduch, když vane večer vítr od řeky.

Musíš si vzpomenout, jak do chodidel  píchají kamínky a jak je  hladí písek na pláži.

Pak se ti možná ukáže Labský král.“ odpoví babička a dál šplouchá dlaní vodu  do jamek v písku na  říční pláži.

„Kde přesně  král v Labi  bydlí, babičko?“ ptá se Laběnka, „já bych si moc přála, aby bydlel přímo tady, naproti našemu domečku u Labské pláže.“

„To nejde, holčičko,“vysvětluje babička,“ Labský král nemůže být na jednom místě, stejně jako řeka  na jednom místě nestojí.

Labský král bydlí v celé  řece od pramene až tam, kde se Labe vlévá do moře. Když jednou rukou čistí  pramen nahoře v Krkonoších, druhou rukou  pomáhá  lodím zakotvit v hamburském přístavu.

Byly časy, kdy se stačilo posadit na břeh a upřeně se dívat do vody a strašně moc si  ho přát. Zjevil se pak každému klukovi nebo holčičce. Ukázal   jim velkého sumce s vousy tak dlouhými, že se mu zamotávaly do vrbiček na břehu  nebo vycvičené kapříky,  jak  skáčou  přes pádlo jeho člunu.  Pouštěl jim na pláž až ke břehu  velká hejna maličkatých rybiček, aby si s nimi mohly hrát.   Nezlobil se na ně, když  mezi kameny lovily čolky  a dávaly si je do sklenic s vodou.  Jen vždy chtěl, aby je zase pustily zpátky.

O prázdninách hlídal na plážích, aby děti nechodily do hloubky, aby je nestrhl silný proud. Když se takový mrňous  odvážil,  kam neměl, hned na něj poslal  hodnou vlnu, aby ho vrátila, kam patří, to znamená  tam, kde mrňous stačí.

 Když  to nepomohlo, zavolal  na něj  velkou  modrou vážku. Děti se ji bály, říkaly ji šídlo  a  platila i na toho nejhoršího neposluchu. Ale nikdy nikoho nepíchla, stačilo,  když zabzučela kolem uší a děti   hned mazaly ke břehu.

Ale  před lety   nastalo   Labskému  král  s lidmi velké trápení,  protože začali do řeky házet odpadky a vypouštět do ní špinavou a někdy i jedovatou vodu. Labe si s tím nepořádkem nejprve umělo poradit samo, král  poháněl  řeku, aby tekla rychleji  a vířil vodu,  aby  v ní  bylo víc kyslíku. To je pro vodu moc a moc zdravé.  Zavolal  na pomoc  maličkaté tvorečky, mikroorganismy se jmenují, aby  začaly  špinavou vodu  čistit.  Přikázal říčním ptákům - labutím, volavkám a divokým kačenkám, aby plovoucí nepořádek z vody vytáhly a hodily ho zpátky  těm  nepořádným lidem do zahrad.

 Štiky dostaly za úkol kontrolovat, zda  velké i malé  ryby odplavaly z míst, kde se špinavá voda do Labe vlévá. Rakům, kteří žili na dolním toku ve slepých ramenech, poručil, aby se  přestěhovali co nejvýše po proudu, jinak by nepřežili. Raci jsou totiž na čistotu vodu nejchoulostivější ze všech vodních tvorů, víš Laběnko?

Ale nic nepomohlo, lidé ubližovali řece čím dál tím víc, ptáků i ryb ubývalo, raci  zmizeli a  vážky odlétly.  Děti se přestaly v Labi koupat a Labská královna uplavala do moře.  Nešťastný Labský král viděl, že svůj boj nevyhraje a schoval se i  rusalkami až úplně nahoře v prameni  řeky, v horách, kde byla voda ještě čistá.“

„Povídej o rusálkách, babičko, ty já mám nejradši!“

„Rusalky jsou dcery Labského krále a Labské královny  a jen oni vědí, kolik jich  vlastně je. Lidé je nikdy nespočítají, i když se o to už celé věky  snaží.

Jsou to vlastně  víly, jenže vodní. Rusalky mají dlouhé  vlasy, které si rozčesávají v říčních peřejích na horním toku řeky. Někdo tvrdí, že  tím způsobují povodně, ale já tomu nikdy nevěřila.  Ani by to neuměly, povodně totiž může na lidi poslat jen Labský král. Rusalky jsou hodné a lidem neubližují, jen jsou hravé a někdy ztropí lidem pěknou rošťárnu. 

„Jakou rošťárnu, babičko ?“  těší se Laběnka, protože rošťárny, ty ona má ráda.

„No třeba rybářům, těm odhánějí ryby od návnad. Kapřík se žene za těstem na háčku, ale rusalka  před něj narafičí  lepší pamlsek, třeba tlustou  žízalu. Kapřík si pochutná   a rusalka  na háček napíchne  botu,  která plavala v Labi. Rybář si myslí, že ryba zabrala. Tak táhne, táhne a vytáhne starou bačkoru.

Tak to se Laběnce líbí, směje se, až radostí zatleská, ale najednou zvážní:

„Ale jak to pak dopadlo s tou špinavou vodou v Labi, babičko? Vrátil se král s rusalkami zpátky i  sem k nám nebo jsou  všichni pořád schovaní u pramene Labe?

Už je to dávno, Laběnko, to jsi ještě nebyla na světě, když se Labský král na lidi strašně rozhněval a poslal na ně velkou povodeň. Nedělal to rád, ale už si s nimi opravdu nevěděl rady. Lidé se totiž nechtěli polepšit a škodili řece čím dál tím víc.  Velká vlna běžela po řece, voda stoupala a zaplavila domy i pole, vyvrátila stromy a odnesla lidem kurníky i se slepičkami, pejsky i s boudou. I lidi se v té dravé vodě utopili, když se včas nedostali do bezpečí.“

„Zaplavila i náš domeček, babičko?“  zeptá se  strachem Laběnka.

„To víš, že i náš, děvenko, povodeň  si pak už nevybírala,  kdo  řece  ubližoval a kdo ne.

Trvalo dlouho než voda,  kterou ani ti nejstarší nepamatovali, opadla. Lidé spočítali škody, které byly nesmírné a jakoby jim ta velká voda hlavy propláchla, začali se k řece chovat lépe. Šlo to pomalu, ale voda se začala  být čistější, ryby se vrátily, ve slepých ramenech se zase objevili  raci.  Král   nejdříve prozkoumal celou řeku sám,  od   horního toku až tam, kde se vlévá do moře  a teprve potom dovolil rusalkám, aby  ho následovaly.“  A tak už zase prohánějí v řece i po březích, češou si vlasy v peřejích, tančí v mlhách kolem řeky a byly by šťastné, jen  kdyby jim maminka nechyběla.“

„ Jejich maminka je Labská královna, viď babičko? A kdy se jim  z moře  vrátí?“

„To nikdo neví, Laběnko, ale všichni  musíme věřit, že brzo. Voda v Labi už je v některých místech čistá, možná se vrátí, až bude průzračná.  Určitě se jí také stýská po Labském králi a dceruškách rusalkách.“

„Já bych si moc přála, aby se vrátila, babičko,“ řekne toužebně Laběnka    a  zavolá hlasitě, že  je slyšet až na druhém břehu řeky :

„Královno, Labská královno, vrať se k nám!“

„Pšt, tiše Laběnko, podívej,“ ukazuje najednou babička  na vodní hladinu před nimi. Voda se tam jen nepatrně rozčeřila,  leskne se od slunečních paprsků, takže vlnící se tváře rozeznává jen ten, kdo je připravený a moc si přeje vidět:  dlouhé vousy a korunu Labského krále, zlaté vlasy jeho královny a rej rusalek, které nejde spočítat. A jejich oči, které všichni mají stejně modré jako Laběnka.

 

 

Ilustrace AI