Moderní umění v lidech často vyvolává rozpaky, nejistotu nebo rovnou odpor, jehož síla mě někdy až překvapuje. Podobně mě zaskočil i rozhovor s vnukem při naší nedávné společné návštěvě galerie.

„Babi, je to hnusný,“ ohodnotil obraz krajiny, před kterým jsme zrovna stáli.

„Proč se ti nelíbí?“

„Nevím, co na něm je. Nerozumím tomu.“

„Tak se zastav a pořádně se podívej. Co vidíš? Není tady dole keřík a za ním voda, ve které se odrážejí stromy? Nemohl by to být rybník nebo kousek řeky?“

„A jo, když to říkáš, tak už je vidím. Zdálo se mi, že jsou tam jen fleky.“

„Když koukáš na ty fleky, jak se ti líbí jejich barvy? Cítíš klid, pohodu, smutek nebo tě rozčilujou?  A podívej na tu vodu. Co myslíš, pofukuje tam vítr, je bezvětří, prší nebo svítí sluníčko?“

A tak jsme pomalu společně dospěli k názoru, že obraz nakonec není zas tak strašný, jak se na první pohled zdálo.

Můj vnuk není jediný, kdo tápe. Při pohledu na moderní umění je spousta lidí zmatených a neví, jak ho chápat. Žádný zaručený návod neexistuje. Tak jako dva lidé vzpomínají na společný zážitek většinou každý jinak, nemohou ani stejně vnímat umělecké dílo. Zkrátka, když dva vidí totéž, není to totéž.

Na způsob, jakým reagujeme na barvy a kombinace linií, má vliv celá řada okolností: například prostředí, ze kterého jsme vyšli, politická situace, v níž žijeme, vzpomínky a prožitky z dětství a mládí, naše technické zaměření a zásadně působí i osobní situace a psychické rozpoložení, v jakém se zrovna nacházíme. Co jednoho pobaví, druhého urazí. Co lahodí oku jednoho, nudí nebo naopak vytáčí druhého. A to je dobře. Nejsme stádo. Umění má vyvolávat emoce.

Také všemu nerozumím. Někdy se mi dokonce stane, že než si přečtu popisek, dílo pochopím úplně jinak, než jaký byl umělcův záměr. Nijak mě to neznepokojuje. Pro mě je důležitý pocit, který ve mně zůstane a jsem ráda, když můžu dát prostor fantazii. Ačkoliv bych si řadu obrazů doma rozhodně na zeď nepověsila, protože na mě působí depresivně, neznamená to, že nejsou kvalitní. Myslím, že je důležité nic předem nezavrhovat a bez znalosti souvislostí se vyvarovat unáhlených soudů typu: „To je hnusný,“ nebo „To bysme namalovali taky.“

Věřte mi – nenamalovali.

 

Pieter Ouborg, Tanečník, inkoust na papíře, 1932, Galerie Van Abee Eindhoven, foto Alena Velková, 14.9.2025

A přitom je to zdánlivě tak snadné. Pár čar sem, pár fleků tam. Ale jako je za muzikantem nebo hercem spousta dřiny, aby jejich výkon na jevišti vypadal nenuceně a lehce, tak i za výtvarníkem je dlouhá cesta pokusů a omylů, hledání a nacházení.

Nestačí jen tak přijít a vylít kýbl barvy na plátno. Skutečné umělecké dílo je výsledkem autorova talentu, píle a hluboké potřeby vyjádřit své pocity a ukázat nám své vidění světa. Jinak by nám stačila fotografie. Pro pochopení je tedy nutné mít nejen důkladné informace o uměleckém vývoji autora, ale jeho tvorbu je potřeba posuzovat i v kontextu doby, ve které tvořil. To, co dnes považujeme za moderní umění, je už totiž pěkně staré. A my se skutečně musíme vrátit notný kus zpátky do minulosti, abychom pochopili, z čeho a proč se zrodilo. Pak nepřestaneme vycházet z úžasu.

Ke konci 18. a v průběhu 19. století se v celé Evropě postupně vystřídala řada uměleckých slohů a stylů: od klasicismu, romantismu a historismu přes realismus až k impresionismu a postimpresionismu, které otevřely cestu modernímu umění 20.století, jehož kolébkou se stala Francie, především Paříž.

Ale proč zrovna Paříž?

Celé 19. století bylo obdobím velkých průmyslových, politických a společenských změn, které měnily pohled lidí na svět, a to se vždy bezprostředně odráželo i v kultuře a umění. Francie byla z evropských zemí tou nejneklidnější. Právě proto se všechny převratné události odehrávaly především v Paříži a to tempem, které bylo výrazně rychlejší než v konzervativnějších částech Evropy, kam nové myšlenky pronikaly se zpožděním.

Pod vlivem překotných událostí se francouzští umělci ve své tvorbě začali vzdalovat zavedeným tradičním výtvarným pravidlům a hledali nové způsoby, jak měnící se dobu zachytit.

 

Luigi Loir, Podzemní dráha, 1899, NG Praha, foto Alena Velková, 2026

Paříž, která se postupem času proměnila v moderní velkoměsto, přitahovala tvůrce z celého světa jako magnet. Proto i většina českých umělců na přelomu 19. a 20. století v Paříži pobývala a získávala v ní zkušenosti, protože kdo chtěl ve světě umění prorazit, musel jít s dobou a musel se s Paříží nějak vyrovnat – buď v ní působit, nebo se vůči ní vymezit. Jednoduše řečeno, kdo uspěl v Paříži, měl šanci získat mezinárodní uznání.

 

Antonín Chittusi, Montmartre, poč. 80. let 19. století, NG Praha, foto Alena Velková, 2026

Otakar Kubín, Montmartre, 1907-1908, NG Praha, foto Alena Velková, 2026

Zmiňované zaostávání provinční Prahy za dynamickou Paříží krásně vystihl malíř Bohumil Kubišta v dopise, který poslal 12. května 1910 do Čech svému kolegovi Vincenci Benešovi: „…Pro Prahu jsme příliš divocí a pro Paříž jsme opožděni. Visíme mezi nebem a zemí…“

Jako ukázku výtvarného vývoje napříč staletími si můžeme uvést zpracování oblíbeného tématu umučení svatého Šebestiána.

(Jen na okraj připomínám, kdo vlastně svatý Šebestián byl: Podle legendy šlo o římského vojáka, který tajně přijal křesťanství a pomáhal pronásledovaným křesťanům. Jejich odpůrce, císař Dioklecián, ho za to nechal okolo roku 288 zastřelit lučištníky. On však nečekaně přežil a byl nalezen a zachráněn. Ani potom se však nevzdal své víry, a proto byl nakonec popraven znovu, tentokrát byl pro jistotu umlácen kyji. Dalo by se říci, že pro svou víru zemřel vlastně dvakrát. Křesťané jeho tělo pohřbili a později byl svatořečen. Jeho ostatky se dostaly i do relikviářů katedrály svatého Víta v Praze.

Šebestiánův svátek 20. ledna připadá na den úmrtí papeže sv. Fabiána, a proto byli od 11. století uctíváni společně. Často se objevují na morových sloupech a bývají jim zasvěceny kostely. Nejstarší svatošebestiánský chrám v českých zemích je původem románský, v klasicismu přestavěný kostel svatých Fabiána a Šebestiána u nás v Praze 6 Liboci - 1844.)

 

Kostel svatých Fabiána a Šebestiána v Praze 6, pod oborou Hvězda, foto Alena Velková, 2020

Šebestiánova oddanost víře a statečnost při mučení inspirovaly celou řadu umělců. Proto jsem vybrala několik příkladů obrazů a soch, na nichž je krásně vidět, jak se původní tradiční pojetí tohoto náboženského výjevu postupně proměňuje.

První dvě díla z doby renesance zachycují svatého Šebestiána jako krásného mladého muže, který působí klidně a důstojně. I když je probodnutý šípy, neprojevuje ani bolest ani strach.

Antonelloda Messina, Sv. Šebestián, 1476, foto wikipedie

Neznámý autor, Svatý Šebestián z Kadaně (1510 – 1520), lipové dřevo, wikipedie

Na barokním obraze už Šebestiánovo tělo není ideálním symbolem krásy. Kontrast tmavého pozadí s bílým, mučeným tělem působí spolu se záklonem hlavy velmi dramaticky.

 

Luca Giordano před r. 1705, Sv. Šebestián, NG v Praze foto Alena Velková, 2021

V moderním pojetí pak můžeme sledovat, jak Picasso, Kubišta a Zadkine motiv zbavují náboženského patosu, přidávají emoce a Miró téma dovádí až na hranici abstrakce.

Picasso ve své rané kresbě zobrazuje svatého Šebestiána jako štíhlou, zranitelnou postavu. Už přehnaně nezdůrazňuje jeho dramatické mučednictví, ale spíš tichou bolest. Přesto je kresba plná napětí.

 

Pablo Picasso, Umučení sv. Šebestiána, tužka a pero na papíře, list ze skicáku 1896, foto web Muzeu Picasso Barcelona

Dalším příkladem je kubistický obraz Bohumila Kubišty. V tomto autoportrétu se Kubišta záměrně zobrazuje jako mučedník, protože on sám se považoval za „mučedníka moderního umění“, nepochopeného veřejností i kritikou. Obraz jako celek působí svou temnou barevností dramaticky, ale nejpůsobivější je geometrický obličej, na kterém je znát nejen utrpení, ale i vzdor. Skoro bych řekla, že vím, co si o nás myslí.

 

Bohumil Kubišta, Sv. Šebestián, 1912, olej plátno, NG Praha, foto Alena Velková, 2025

A když se podíváme na dochovanou kresbu, uvědomíme si, jak promyšleně a složitě takový obraz vznikal.

 

Bohumil Kubišta, Sv. Šebestián, 1912, kresba, web NG Praha

U sochy Ossipa Zadkina se už nejedná o krásnou, idealizovanou postavu jako z dob renesance. Ačkoliv torzo těla není klasicky probodané šípy, přesto z naznačených ran vychází téměř hmatatelná bolest, kterou svatý prožívá.

 

Ossip Zadkine, Sv. Šebestián, 1923, dřevo, van Abbé muzeum Eindhoven, foto Alena Velková, 2025

A na závěr se dostávám k dílu Joana Miró.  Někde jsem četla, že Miró chtěl, aby jeho obrazy nebyly jednoznačně čitelné, ale aby divák zapojil svoji fantasii. A tohle je přesně ten případ. Nejprve jsem si o díle vytvořila vlastní představu a teprve pak si přečetla popisek, jenomže název obrazu „Červená skvrna“ nic nenaznačuje. Mně ale zmíněná červená skvrna silně připomíná lidské torzo, spíše ženské než mužské, a tenké tmavé linie působí jako šípy a vpichy. Svatý Šebestián, se kterým jsem si obraz podvědomě spojila, se tu pro mě změnil v nadčasový obraz o lidské křehkosti a zranitelnosti. Ale jestli je to pravda, to opravdu nevím.

Přesto mi je tento obraz na pomezí surrealismu a abstrakce ze všech uvedených příkladů nejbližší. A které dílo byste si vybrali vy?

 

Joan Miró, Painting - The Red Spot, 1925, olej a pastel na plátně, Museu Reina Sofía, Madrid, foto Alena Velková

Zdroje:

Web NG Praha

Web Muzeu Picasso Barcelona

Wikipedie

Trewin Coplestone, Moderní umění, SN krásné literatury a umění Praha, 1965

Kolektiv autorů, Vademecucum, Moderní umění v Čechách a na Moravě, Gallery s.r.o., 2002

Kolektiv autorů, Český kubismus 1909 – 1925, Nakladatelství Gerd Hatje Stuttgart, 1991