Když jsem začal chodit za Věrou – řečeno jazykem nás pamětníků, když jsem si ji namlouval a věci začínaly nabírat vážnější směr – přišla nevyhnutelná fáze: vstup do rodiny. Člověk najednou nechodí jen za dívkou, ale nastávají první nenápadné otázky od rodičů.

Jednou dostala Věra za úkol přivézt holky, tedy neteře ze Senohrab, do Benešova. A tak jsme vyrazili společně. Dádě a Evě mohlo být tak sedm, osm let – věk, kdy se ještě věří pohádkám, ale už se začíná nemilosrdně hodnotit dospělý svět.

Cestou zpátky ve vlaku jsem se rozhodl nenechat nic náhodě. Spustil jsem svůj repertoár: historky, vtípky, lehké přehrávání, prostě klasická snaha udělat dojem. Byl jsem přesvědčený, že podávám výkon hodný potlesku – koneckonců, podobnou strategií jsem si o pár měsíců dřív získal i jejich tetu, dnes mou ženu.

Když jsme pak zůstali s Věrou sami, nedalo mi to. S výrazem člověka, který už předem tuší úspěch, jsem se zeptal:
„Tak co říkaly holky? Líbil jsem se jim?“

Věra se na mě podívala tím zvláštním pohledem, ve kterém se mísí pobavení s lehkou škodolibostí.
„No… říkaly, že si myslely, že budeš vypadat víc jako Neckář. Že mu budeš podobnější…“

Chvilku jsem to zpracovával.

„Ale,“ dodala, „prý je s tebou sranda. Tak jsi prošel.