Před mnoha lety jsem se na jednom básnickém festivalu seznámila s mladým párem moc fajn lidí. Padli jsme si do oka, do duše i do srdce tak silně, že jsme si začali psát. Stalo se tak zanedlouho po vyslechnutí svých dílek, která vzájemně souzněla.

Oni dva mi psali dopis společně, doplněný originálními veselými obrázky, v textu se různě střídali. Můj dopis byl vždy pro ně oba, jen s drobnými pokusy o výtvarno.

Bylo to krásné období, kdy se vždy po milém nálezu ve schránce mé tehdy dost smutné srdce rozechvělo radostí, a při čtení veselých a optimistických řádků od nich se těšilo, co jim ve stejném duchu odpoví. Bylo to zábavné, potěšující, inspirující. 

Dopisy jsem po přečtení vkládala do krabice od patrové bonboniéry, což jsem svým novým přátelům sdělila.

Jednou byla v obálce přiložena i povídka s názvem „Došlý dopis,“ kterou jsem nedávno našla, a tak se s vámi o ni podělím.

***

„Vklouzl jsem do krabice od bonbónů. Vše vonělo kakaovými boby, mlékem, cukrem a trošku oříšky. Chvíli mně trvalo, než jsem se v té čokoládové tmě rozkoukal.

Škvíry v krabici byly jen malé a já nic neviděl, cítil vůni a slyšel jemně hlasy. Vkročil jsem dále do krabice a zacítil mně příjemnou vůni inkoustu, razítkové černě a lepidla pod známkami. Známkařský lep je jemnější než od hnědé lepicí pásky. Ale proti vůni čokolády neměl šanci.

Trošku jsem se bál, že mě ta vůně pohltí, ale nos si rychle zvykl. Vždyť bonbóny byly již dávno snědeny.

Tiše jsem si sedl do koutku a čmáral si po kartónu. Dopisy, které tam mimo mne ležely, utichly a já začínal ve tmě rozpoznávat jejich pohledy. Nejvíce na mne hleděla pohlednice s výrazným razítkem, které prosvítalo až na obrázek. Dopisnice přistoupily a začaly si ve mně číst. Ze slušnosti jsem si je nečetl, jen jsem koukal na pohlednici. I v té tmě jsem ji začal poznávat. Míša. Je dobře, že je tady také. Má čokoládu ráda, a tady to čokoládou všechno voní. Byl jsem rád, že jsme se tu shledali.

Trošku rozpačitě jsem si narovnal roh obálky a podrbal se na ozubení známky. Míša si uhladila písmenka na adrese a já jí narovnal poštovní směrovací číslo. Pak jsme se představili dalším obálkám. Navzájem jsme se rychle spřátelili, jelikož jsme měli na sobě stejnou adresu paní Ivy. Seznamování obálek je hrozně zvláštní a je to nadlouho. Vytáhli jsme si své listy papíru. Bílé listy, žluté listy, s obrázky, kresbami či vloženými fotografiemi. Někdy se dá na okraji stránek najít i lehounký otisk hrany ruky. Míša se mohla pochlubit s otiskem levé ruky. Taky jsme porovnávali tlak, kterým byla písmenka vtlačována do papíru a tvary samotných písmenek. Každý z nás měl proto své zdůvodnění. Mnohdy překvapivá. Byly za tím skryty různé, leckdy tajné motivy. Předčítali jsme si navzájem některé citace, občas jsme měli problém v té tmě slova přečíst, a tak jsme citace legračně tipovali. Nejzajímavěji jsme si popovídali o očích toho, kdo nás přečetl. Jsou to nejkrásnější chvíle v mém papírovém životě.

Nechtěl bych být smutným dopisem, nechtěl bych, aby písmenka rozpouštěly slané kapky slz.

Šustot papírových stránek šuměl krabicí, až mě z toho začínala brát dřímota, Není divu, po celém tom putování po brašnách pošťáků a přihrádkách pošt.

A tak, zatímco se ostatní ještě bavili o relativnosti datumů v rozích psaní, má písmenka, odlehčená od svého úkolu, již brzy spokojeně chrněla v té krabici od bonbónů. A jejich ozvěna, tiše vyřčená Tvými ústy, jim příjemně zněla v příjemném dopisním spánku.“

 

           Děkuji Ti, Ivi, za Orient Dezert Orion ubytování

                         Hezký den přeje Jardoun

29.8.2002                                                                                     

***

Naše společné přátelství trvalo více než několik let.

V srdci trvá stále, ale přišly chvíle, kdy jsme se museli postupně všichni tři vydat jiným směrem, postrčeni a popohnáni "jiným" osudem.

Jardo a Míšo, děkuji!

Báječně jste mě podrželi, když to bylo nejvíce potřeba.

Doufám, že jste zaslouženě, i když každý někde jinde a s někým jiným, v pohodě, což bych vám moc přála.

 

Foto: Pixabay