BEZDOMOVEC

 

Stalo se to někdy na konci ledna, bolestivě mrzlo. Při procházce Jan narazil v háji na skutečný přízrak lidství ve formě rozvalin ubohého bezdomovce a navždy už přijal za své, že jeho vlastní existence má svou cenu a krásu. Ten starý močí, zvratky, tabákem a strachem prosáklý a páchnoucí tvor mu jaksi bez zbytečných formalit nabídl kafé z plecháčku, vedle kterého byla ebola křišťálově čistá studánka. Nikdy nic nemělo ke svatému grálu dál. Nechtěl být slídivě vlezlý, koneckonců měl dost svých starostí, ale nikdy z tak drásavé blízkosti neviděl to, k čemu, jak věřil má nekonečně daleko. Nikdy neviděl kumulaci tolika příběhů se špatným koncem. Tvář toho ubožáka byla jak bojiště poseté mrtvolami vlastních iluzí, plánů a vin. Po levé tváři se mu šklebila od oka k uchu nezhojená jizva plná hnisu a špíny, rty jak kůra stromu, seschlé a krabaté, místy byla v prasklinách zaschlá krev. Z hlubokých doupat černých důlků těkaly pichlavé, unavené oči překryté nazelenalou, divokou klečí obočí. Tvář byla nějak plesnivě zarostlá šedým rozježeným vousiskem, které mělo kolem úst žluklost od tabáku. Jan se nemohl ubránit pocitu štítivého odporu, ale také neodbytnému soucitu s tvorem svého živočišného druhu, nebo spíš s trpícím tvorem. Všechno na něm bylo až k zbláznění zoufalé, včetně těch pár posledních menhirů, které asi bývaly zuby. Devět prstů, dva kratší o článek, zuhelnatělé, ve všech kloubech zlámané nebo zrůdně pokřivené,nechty okousané a rozlámané až ke kořenům. Bezdomovec si je blaženě nahříval nad teplem skromného ohýnku. A pokud toho vůbec byly atrofované svaly v koutcích úst schopné, usmíval se.

 „Teplo, to je ta jediná věc, kterou chci…“ Zamumlal napůl jen pro sebe, jak byl léta zvyklý.

 Ze všeho čišela blízkost bolesti a smrti. Byl oblečený do zákopových hader, pod uslintanou bundou měl roztřepený, zašmírovaný dokařský rolák s dlouhými rukávy, v nichž ukrýval ty přebolavé ruce, kalhoty vypadaly jak špinavý rezavý plech, na nohách jen plátěné tenisky, které bezpochyby ukrývaly omrzliny.

„Na ty svoje hnáty nic jiného nenasadím.“ Zareagoval na údiv v Janově tváři. Ten jen bezděčně vydechl.

 „Můj bože, proč tohle?“

 „Jo, pane, to je chlast. Nejdřív jen doma, pak s kamarádama, stará si odstěhuje peřiny, dá jinému, začnete nocovat na záchytce a jednoho dne je pytel s hadrama za dveřma a po prdeli.“ Muž si dal krátkou pauzu, protože tolik toho v jednom zátahu neřekl už týdny.

„ Chvíli sem eště žil u kámoše, ale ten mi krad cigarety i pivo, nakonec na mě vytáh nůž, z práce mě vyhodili už dřív…eště sem se zkusil vrátit, ale už tam byl inej… První noc sem spal na schodech, pak na nádraží, taky v metru a tak. Už se nepamatuju, jen hledám teplo, nějak přežít zimu, ale většinou sem namol, jen tak to de... Tak, tak.“ Napil se, potáhl z obleptané cigarety a uklidňoval dech po tom slovním maratonu.

„Jo, chlast...posralo se to…“ Zformoval definici svého života.

„A to už jste venku dlouho?" Nemohl to v sobě rozklepaný Jan potlačit.

„ Ani nevím“, hledal v nefunkčním mozku ten ubohý tvor nějakou odpověď.

„ Asi tak deset roků, to se ňák přestane počítat. Nedáte si?" Pozvedl hrnek, a i když to byla lákavá nabídka, oslovený odmítl. Léta živoření ve vymrzlých  rourách  a kontakt s podobnými ubožáky, zákeřností a hlavně tím vším, co neumíme pojmenovat, nemáme na to slova, protože nenacházíme oporu ve vlastní zkušenosti.

„Ale není to zas tak gór zlé, v létě je dobře…“ Muž dělal dlouhé pauzy, aby dal dohromady myšlenky, které s velkou námahou převedl do slov a ta pak s ještě větším úsilím slepil do jednoduchých větiček, které z něho lezly jak výsledný produkt z porouchané výrobní linky.

„Jídlo nekupuju, sou ho plný kontejnery nebo bedny prošlýho za těma obrovskejma marketama. Jen kafé, cigára a mýho pánbíčka…“, podíval se láskyplně na lahev rumu. „ Bez něho bych tu už nebyl.“ Nejspíš zavtipkoval.

„ Důchod mi chodí na poštu, chodím tam eště za tmy, abysem byl první a lidi neremcali, šak víte, smrdím, no, sem hodně po lesích, dokuď mě lidi nebo policajti nevyženou. Pak se posunu a zas je dobře a v zimě spím, skoro furt.“ Znovu si zapáli,vzal holýma rukama vřelý hrnek a s rozkoší se napil. Zuhelnatělé prsty ho asi vůbec nepálily. Bylo vidět, že si poočku Jana prohlíží, jakoby zkoumal kolik mu kápne za tenhle srdceryvný příběh. Asi ho už vyprávěl vícekrát a pamatoval si, že když někdo vydrží prvních pár vět, vydrží až do konce a odměna ho nemine. Aspoň dyby bylo nějaké cigáro nebo pár kaček, všecko dobrý, snad večer neumrzne. Sviňská zima. Do baráku mě nevezmeš, co? To se eště nestalo, tak aspoň pár cigár.

 „Taky se dám občas s někým dokupy , ale to pak spím moc špatně, dycky vás okrade nebo to skončí nožama. Já se ale neperu, ani už nemán čím.“ A zvedl ty zauzlované, zkřivené klacky rukou.

„ To je hned, móc mě už přepadli, i pobodali, o všecko sem přišel a utek jen s holou prdelí. Nejhorší sou ti, jak já, co spí venku. Mezi sebou se zabíjejí jak psi a dycky enom pro prachy.“

„ Pro prachy? Copak vy nějaké máte?“

„ No jéje, na ty naše cajky je pár tisícovek majlant. Ale de i o iný věci, no vlastně sou to taky prachy. Taková vyhozená televize u kontejnerů, to sou i tři lahvinky kořalky a to už stojí za nějaký to bodnutí. My víme, keré dráty a kousky berou ve sběrnách, z toho je peněz...proto chodíme eště v noci, kdo je první, bere. Ale nesmí tě potkat jiní, a když začneš utíkat, už to nevzdají, protože něco máš. Pro ten případ mám furt druhej baťoch, ten zahodím a než ho v té tmě prohledají, někam zalezu a počkám na světlo. Sme jak krysy, hledáme jen za tmy, pak zalezem, ale mockrát mě chytli, všecky polámané prsty, žebra, holeně, rozbitou hlavu ani nepočítám a těch bodnutí nožem, až se divím, že tu eště sem. "

„A co nemocnice a zlomeniny a tak…?“ Zeptal se vytřeštěný Jan, který stále nemohl uvěřit, co se to s lidmi děje a jak šíleně lze vůbec existovat, navíc tady, uprostřed skororáje  blahobytu, jak si někdo vůbec dokáže takhle za života přivodit smrt.

„Kdo se nezahojí sám,“ pokračoval klidně bezdomovec, „ je po něm. Pro nás není u vás místo, nechodíme za dochtorama, do nemocnice ani za policajtama. Na polámané nohy sem si dal pěnu z krabice od vysavače, přidělal tyče od záclony, všecko svázal a odšoural se skoro po čtyrech do díry, kde to za pár týdnů srostlo. Ale skoro sem umřel hladem, ono tenkrát dost pršelo, tak voda byla všude. Jen žádné nemocnice a policajti… Tak eště pohřebáci, to snesem, ale ináč nic od vás.“ Pokusil se pousmát, ale byl z toho jen další škleb, tak podobný těm několika grimasám, kterých byla jeho černá zmrzlá tvář vůbec schopna.

 „ Ti prej vyfasujou slušný prachy, ty funebráci, a pak nás spálí, jak sme v tom sajrajtu, ani nás neumejou. Takovou máme cenu. Prostě zajdeš, šlus. Ale co, dneska je dobře, kde je ráno a jaro, kdo by se staral. Kerej je vlastně rok? "

Chvilku se odmlčel, jakoby hledal, jestli by se tam náhodou nenašla ještě nějaká velká myšlenka, pořádně si potáhl, měl co dohánět a samozřejmě upil z vřelého hrnku. Najednou vypadal vypnutě, nepřítomně, asi takový ten stav nevědomí, ve kterém se to dá přečkat…celý den, týden, léta. Umění být na vypínač, přepnout na udržování vegetativních funkcí a nebýt. A jak rychle zmizel, zase na přepnutí ožil.

 „Možná si zas najdu babu." Nahlas odfrknul, skoro zastříhal ušima a celý se znepokojivě hnul.

 „Je jich mezi náma málo, ale sou, dá se od jiného koupit, ale to je strašně drahý. Sama by nešla, on se o ňu  někdo musí starat, za to že občas dá, jinak se jen válí nebo spí, nebo je ožralá, ale to přijde jednoho draho, protože musí mít na chlast pro dva a to leze do peněz, a flašku neukradeš, jak vlezem do kvelbu, nehne se od nás nějaký špicl. Ani se nedivím, už jsem neměl deset roků v hubě čokoládu, po té se mi stejská. Víte, trochu toho požužlání, šak víte, přijde fakt draho.Bezdomevec se zase propadl do prázdnoty, aby nemusel snášet vědomí.

„ A jak to bylo s tou paní?“ Zeptal se Jan stále ještě fascinovaný tímhle tvorem na pokraji smrti.

„ Jo, Maruna...je po ní. Někdy v zimě." Sklonil hlavu a usilovně se soustředil na těch pár roztrhaných cárů připomínajících to, čemu my říkáme vzpomínky. Pak zvedl hlavu na čele se mu vyoraly hluboké brázdy vrásek a počáteční odhodlání říct něco opravdu důležitého rychle vyprchalo, jako teplo z jeho kafé a vrátil se do svého úkrytu nezúčastněné apatie.

 „Zmrznula. Nechtěla do špitálu s močákem, dělala to do spacáku, byla pořád mokrá tam, šak víte…Dyš ji vytahovali ze spacáku…, no byla to hrůza i na nás. Už je jí dobře, ani sem nevěděl, když se mě ptali na její méno, leda Maruna, bylo jí škoda, nebyl sem tak sám a občas se i usmála, hlavně v létě, jednou mi dokonce i řekla menem. Bylo jí škoda.“

 Sklonil se více nad oheň, roztáhl zauzlované prsty, trochu se mu zatřásla ramena, bylo znát, že se děje něco výjimečného.  To byl asi na jeho planetě největší luxus, trochu se politovat, jenže na to se mezi jeho lidmi umírá.

„To je mi líto, ale jak můžete přečkat zimu?" Pokusil se o jakousi neobratnou účast Jan, který už byl z toho stání trochu promrzlý a zároveň té otázky hned litoval, protože věděl, že povinný, jaksi zděděný soucit mu přece nařizuje, aby ubožákovi nebo vůbec člověku v nouzi pomohl, ale jak proboha, copak ho spasí pár hodin v teple a jak má pak říct, tak už běžte, venku je mínus deset, asi zmrznete, ale co je mi po tom…Všechno to od sebe odstrčil, nedokáže pomoci, a kdo by dokázal? A proč vlastně, sami se rozhodli, sami…Ale mrzlo strašně i bezdomovec přiložil pár posledních klacíků a ještě více se naklonil k ubohému ohýnku.

„To je špatný, hodně toho pomrzne, přide obleva, navlhneš a už se nezbudíš. Ve větších osadách je sami zahrabávaj, nikdo se nic nedoví.  Zažil jsem to, ale v bandách není dobře, sice se dycky najíš a nesi sám, ale je tam panstvo a otroci, kdo neposlechne zkape , ne před všema, de na dřevo a už se nevrátí, nikdo se neptá, nikomu nechybí, dávky se z pošty vrátí jako nevybraný a šmytec. Je to tam o strach. Ale já se nebojím, je mi to jedno, žít nebo chcípnout, nevyjde to nastejno? Tam nahoře asi nebolí zlámané pazoury, vředy v pajšlu, omrzlé hnáty a ten zasranej zakrvavenej kašel. To bych teda bral, ale zas bych si tam nemoh ani loknout a pokouřit a natáhnout hnáty do slunka. To by mi chybělo, tak to eště musím vydržet, pudu až mi řeknou." Zbědovanými ústy si usrkl z plecháčku kafé, které podle zmámeného výrazu určitě nastavil rumem, a spokojeně vydechl oblak mléčného teplého vzduchu.

 „Móc dobrý, vážně si neloknete?“

 „Díky nedělej si škodu.“ Jan položil vedle na zem trochu provinile skoro plnou krabičku spart, stovku a rozloučil se.

„ Díky, šéfe, moc si to cením, fakt sou eště dobrý lidi, mějte se.“

„ To nestojí za řeč, nezapomeň to uhasit.“

„ No jasně.“ Trochu to znělo, jako polib mi… nesem blbej a pak ještě přihodil asi největší myšlenkový úspěch svého života, se kterým se musel pochlubit každému, kdo byl po ruce.

„Život je jak toaleťák, na začátku sněhobílý a jak skončí…“.  Nehezky se zasmál, ale to už odcházející nevnímal, myslel na ten strašný, mučivý život ve tmě mrazu a samotě, to nekonečné nicnedělání a čekání na den, na noc, na den, na...smrt. Sám s tím svěděním, smradem, opovržením, strachem a krutou bolestí všech kloubů, střev, každého centimetru kůže, každého hlesnutí duše. Nežít a nebýt mrtvý. Otřásl se štítivou zimnicí a přidal do kroku.

Za půl hodiny byl doma, teplo, čisto, vůně, lahodné jídlo a knížky a žárovky a všeho…. Užíval si každou vteřinu toho blaha, být v bezpečí.  Bože, není to ráj? Sněžilo a tam ten bude do rána úplně zasypaný, možná mrtvý. Vychutnával si každou vteřinu toho blaha, být v bezpečí. Napadla ho trochu perverzní myšlenka, že by je měli ukazovat za výlohami supermarketů, aby si všichni ti nespokojení a znudění zákazníci uvědomili, jak se topí v blaženosti. Pitomost, nikdo by si nic neuvědomil a šéf obchodu by dostal během hodiny padáka. Vše pro dobrou náladu zákazníka, jeho kreditka potřebuje hýčkat a ne morálně masírovat nebo nedej bože přemýšlet, fuj. A přece, při pohledu na toho posledního zbědovaného, nicotného tvora si zřetelně uvědomil, že všechno a každý tu máme nějaký účel, i když ho často nevidíme. A on, ten umučený…? Dávat životu jiných nové měřítko? Přestat se už konečně bát, být šťastný ze života v dostatku? Kdo ví? Je to, jak za pobytu v nemocnici, rychle každý zapomene, jak je úžasné jen chodit, nebolet, být užitečný… Stačí kouknout do Macochy a hned ti týden líp chutná kafé.

Bezdomovec si zatím  ještě  přihrnul trochu namrzlého listí pod hlavu a přes zbytky toho, čemu říkáme život si přehodil promaštěnou smradlavou houni. Teď musí čekat na noc a přečkat ji, jenže na to není dost opilý, ani lahev rumu už nestačí, aby přestal vnímat všechny ty zbytky lidskosti, která v něm ještě zbyla. Asi ještě cítí bolest, ještě má strach, ještě jsou věci, kterým se říká radost, ještě nechce umřít, ale bude muset, protože tohle už dlouho nevydrží. To ale není to nejhorší, už totiž dlouho nesnese to umírání zaživa, ještě si totiž pamatuje na mámu, na to, že byl malý a měl rád hrušky, že babička upekla boží milosti a že byl milován. Bože, kde se tu vzalo to zapomenuté, prokleté slovo. Jestli si tohle všechno připustí, tak nepřečká už ani jednu noc. Ale má vzpomínky, ještě si opravdu pamatuje ,  jak ho měli rádi a ...  už bez soucitu a dotyku nemůže dál. Dotyku? Jakou věčnost se ho někdo dotknul, aniž by ho chtěl zranit nebo zabít. Už nemůže dál jít životem ,  který se ho tak děsivě štítí. Už není člověk. A nikde ani světýlko naděje a je tady další hrůzná noc, mráz a ještě ta ukrutná bolest tam uvnitř.  A noc je jak věčnost, musí usnout a vyjde slunce, jenže to bude nastydlé, na zkřehlých nohou bude pomalu vrávorat po promodralém lesa, ale ani za celý den se nezahřeje a přijde soumrak a další noc, tak proč být? Vždyť umřela i ta, co umírá poslední. Nevěděl a klky myšlenek se mu zauzlovaly a dál už nevnímal nic, jen pochybnost, jestli je být lepší než nebýt. Ale máma ho měla ráda, to ví jistě, ví to, voněla levandulí a ucítil její náruč a pohlazení a ona se na svého synka usmívá a...

Řeka se tu noc pokryla stříbrným krunýřem ledu.

 

 Jan Podešva

 

Více na: janpodesva.weebly.com