V roce 1968 také přijela na návštěvu domů  má krásná, o 10 let starší  pražská setra a „přivezla mi Angeliku“. Má sestra nebyla vždy pražská, nicméně krásná byla vždy. S mou krásnou pražskou sestrou jsem už v raném mládí učinila zkušenost, že pokud někoho miluješ, tak nezávidíš, ale uděláš vše proto, aby ses idolu alespoň přiblížila. Takže já jí dodnes nezávidím ty krásnější rysy obličeje, než mám já, naopak mě těší, když ona  se líbí.  Vzpomínám si ovšem,  že náš  společný bratr v té době  sestru často trápil   výroky typu :  „ Ty ségra vypadáš jak žena Čombeho“  ( což byl v té době odsuzovaný   koňžský státník ….)     To ovšem  asi neznamená, že si nebyl vědom jejich půvabů, spíš to bylo takové škádlení mezi věkově si blízkými sourozenci.  Já jsem  to  ovšem nechápala  a   zlobila jsem se, že jí nespravedlivě ubližuje…

Na naše společné mládí (její mládí) a dětství (moje dětství) mám ty nejkrásnější vzpomínky.  Vzpomínky  na to, jak jsme nesly babičce a dědovi kapra a dávaly mu v potoce napít a on nám uplaval, vzpomínku na to, jak mě přes zákaz rodičů na tandemu vezla od babičky domů z prudkého kopce a já se zalykala nadšením, ale i vzpomínku na to, jak mě vyhodila z baráku, abych ji neotravovala a ona si mohla  v klidu číst a já mokla venku na zahradě a vlastně mně to vůbec nevadilo. Občas mě taky samozřejmě zmlátila, ale to já jsem brala jako samozřejmost  - úděl mladší sestry.

Za zlé jsem jí nikdy neměla ani můj ukazovák na levé ruce, který jsem nešikovně nechala na špalku, když jsme spolu sekaly dříví. Vždyť mi ho  rozsekla jen podélně, horší by to  přece bylo napříč.  

Nikdy nezapomenu, jak přijela začátkem toho roku a měla černý kabát se žlutou kožešinou a stříbrné, skutečně stříbrné punčochy!! Šly jsme spolu po děčínské ulici a auta vedle nás zastavovala… Chlapi žasli, někteří i fotili… Ale mně to nevadilo, nežárlila jsem,  jen jsem špitla : Irenko, prosím, až budeš mít  ty punčochy úplně roztrhané, že mi je dáš, viď….

Večer ležíme spolu v posteli, jako před pár lety, než se vdala do hlavního města, jako v dobách nedávno minulých, kdy ona  byla slečna a já ještě úplně  malá holka, co tajně nosila jako podprsenku její vrchní díl starých  žlutých bikin. Tehdy jsme spolu poslouchaly v rádiu četbu na pokračování. Vždy jsme zhasly a já si dodnes vybavím tu atmosféru když zazněl gong a z přijímače se ozvalo : Gaston Leroux  - FANTOM OPERY  nebo   Daphne du Maurier   - MRTVÁ A  ŽIVÁ…

Takže ležíme zase vedle sebe, ale rádio tentokrát  nepotřebujeme, protože ona mi s nadšením líčí  příběhy krásné Angeliky, které viděla v jednom z pražských kin.

O těch  filmech  jsem já, ani nikdo z mých spolužáků nic  nevěděl, do 2 děčínských kin ještě nedorazil. Sestra vypráví a vtahuje mě do děje, má dar řeči, který je vlastní všem ženám naší rodiny, ona vlastně nevypráví, ale hraje, cituje stěžejní  dialogy  hlavních protagonistů i vášnivé výkřiky hlavní hrdinky … Jsem z toho celá paf!

Je mi sice jen 14 let, ale už více než rok hltám francouzské klasiky. Mám přečteného celého  Dumase, ale  četla jsem už i Germinal,  Nanu,  Miláčka a  Dámu s kaméliemi.  Historie Francie mě baví a  zajímá  a tak mě zajímá i ta úžasná markýza, která je krásná, chytrá,  ničeho se nebojí a jde za svou láskou.  Taková bych také  chtěla být…

Jsem z toho tak rozrušená, že se neovládnu, odtajním svou  první  lásku a podávám sestře fotku svého prvního  kluka, na které vypadá tak neodolatelně s těma temnýma  očima, zarámovanýma  obočím a řasami, které se jen tak nevidí , černou kudrnatou čupřinou, hranatou bradou s důlkem a ve žlutém roláku. Skoro tak francouzsky, řekla bych …

Čekám, že někdo jako ona ocení můj skvělý vkus, vždyť je to nejhezčí kluk z 9 B.

„ Zajda“, řekne lakonicky  a fotku mi vrací, aniž by žasla a jásala, jaký jsme krásný pár. To mě ovšem raní, už se nemohu tak radovat z jejího  referátu o Angelice a napovrch se mi probublává dříve zaplašená myšlenka, že jestli ta „její“  slavná Angelika není jen taková „červená knihovna“, nedůstojná mě, čtenářky Emila Zoly a Honoré de Balzaca. 

To ovšem byla jen taková slabá chvilka, sestra pokračuje druhým dílem, který je ještě napínavější než ten první, já poslouchám a rovnám si v hlavě, že je vlastně  logické, že ten můj 15-ti letý „Francouz“ je pro ni „ zajda“,   vždyť jí už je tolik, vlastně je  už  skoro  stará  v těch 24  letech…. A tak všechno zase bylo fajn a ty punčochy mi slíbila, než odjela …

Takže se to může na první pohled zdát, že v tom roce 1968 jsou samé radosti : První  kluk, kterého mi ostatní holky závidí, krásná sestra, která je můj vzor spolu s Angelikou  a  spousta hudby, která se mě zmocňuje čím dál tím víc…

 

Z knihy Láska podle Párala