Inspirována tím, že memoár O jménech  z knihy Láska podle Párala   si na  Íčku přečetlo  přes 42 tisíc  čtenářů, rozhodla jsem se publikovat další příběh z této mé prvotiny. Tentokrát to budou vzpomínky na dětství a  zelené mládí pod názvem  Oči se otvírají.

A protože je to text dlouhý, nabídnu vám jej na pokračování.

 

MOTTO: Když je nám 14, tak si asi píšeme jen takovej deník, ne? 

My přece ještě ničemu nemůžeme rozumět….

 

Celý ten rok 1968  byl  od začátku nějaký divný…

Jiný než rok 1967, kdy pomalu  z tranzistoráku najednou  začaly znít i jiné hlasy, než hlasy  idolů  našich rodičů, těch jejich Cortézů, Vašíčků, Hálů, Chladilů, Ivetek Simonových a v lepším případě Káji Gota  a  v našich našich uších a myslích se pomalu ale jistě usidlovala  jména jako Neckář, Vondráčková, Kubišová, Přenosilová  a další  …  Ale už tam nezpívají jen zpěváci,  ale  s k u p i n y, termín do té doby neznámý…

 Hudba nás baví všechny,  v naší třídě i v béčku, hubený kluky s náznakem vousů a snahou o nechání si delších vlasů, než to táta stopne,  a nás  holek - buď oplácaných, u kterých už klepe ženství na pomyslné dveře, nebo vytáhlých a hubených jako vyžlata nebo drobounkých jako o 3 třídy níž, které  všechny sice na rozdíl od kluků  mohou mít vlasy delší, ale na ty krátký sukně, na ty  pozor! 

Hudební výchova jako předmět ve škole je ovšem  drastická,   nejen že  je nudná a nereflektuje  současné trendy, to by bylo to nejmenší. Učitel zpěvu soudruh  Míka  ale  běžně  bije děti, zejména holky a to tak brutálně, až jedna zůstane ležet v bezvědomí a pak se to snad nějak řeší… Nedozvíme se jak, ze školy ho ovšem nevyhodí…, „Vždyť se  ta holka  řece  probrala.. “ Takže není divu, že se na školních chodbách ani před školou nezpívá…

Ale já muziku miluju!

2 x týdně  poslouchám  Houpačku, kde se  kromě výše uvedených jmen nových zpěváků  vyskytují  písně, které se jinde nehrají. Miluju to tak, že bych vraždila, kdyby mi to někdo upřel. Jasně, to jsem přehnala, to se říká až dnes, v amerických filmech. Nevraždila bych. Ale  tehdy  jsem udělala  všechno proto, abych to mohla poslouchat.

A tak u Kryla brečím a opakuji si , že „Byl hrozný tento  stát, když  musel jsi se dívat,  jak zakázali psát a zakázali zpívat“  a že  „ Písek je bílý, jak paže Daniely“,  o názoru  brněnské skupiny Synkopy 61, že „Válka je vůl“ rozhodně nepochybuji. Na závěr kvílím s Ulrychovými „Nechoď do kláštera“  a  Kahovcova Poprava blond holky  mě dorazí.   Spát   jdu pak velmi  opatrně  s Petrem Novákem, neboť vítězí jen ten, kdo  Bude chodit po špičkách…

 Hudba i texty těch písní si mě berou prudce, bez varování, spíše to  cítím než tomu rozumím, ale vnímám tu sílu …sílu nových myšlenek,   silných  emocí a tuším, že je to všechno  jiné, současné  a  moje  a  naše   a  tady a teď …

Proto se trochu divím, že se mnou tu mou vášeň spolužáci sedmáci  až tak úplně nesdílí, poslouchají sice  hudbu,  ale  tak nějak vlažně a spoustu věcí neznají.   Ale než se nadějeme, je tady   rok 1968 a s ním se dostaví  ON, o rok starší a sdílí se mnou úplně všechno.

Takže spolu chodíme, posloucháme jeho tranzistorák, s radostí zjišťujeme, že to, co dříve bylo k slyšení jen na „Houpačce“ nyní hrají občas i jinde, perfektní je pořad  „Pozor zákruta“, kde se pod kapotou motoristického pořadu skrývají skvělé hity našich milovaných skupin.

Jmenuje se zcela neromanticky Honza a čeká na mě u školy, za školou, pod školou, pod tunelem u „Himlerovky“, pod tunelem u kina, čeká na mě všude, vynoří se nečekaně kamkoliv se hnu ….

Říká mi „Královničko“  a „Vaše Veličenstvo“, skáče kolem mě, klesá na kolena, hraje si asi  na pohádku, na DˇArtagnana..., co já vím…    Je vysoký,  o víc než o hlavu větší než já, hubený a má tak široká ramena a miniaturní zadek, že vypadá  jak z komiksu. Lesklé, černé,  dlouhé,  kudrnaté vlasy mu padají přes husté obočí  do  temných, hnědých očí se žlutými odlesky  jak u šelmy,  orámovaných dlouhými řasami,  o kterých se mně i ostatním holkám může jen zdát,  a když se usměje, což je málokdy, celý se promění  z ďábla na anděla.  Asi toto je ten okamžik, ten bod přitažlivosti, kterému už neodolá ani ta, která nezabrala na výše uvedené.

Varují mě před ním, že je nebezpečně  hezký, že už  měl všechny holky ze školy,   a že umí   být  zlý !  Bože , jak jsou všichni  hloupí !  On přece není zlý, jen se tak bojí, bojí se světa, kde je  nechán na pospas jen s matkou, bez otce, bez peněz, jen s tím svým  nápadným vzhledem, kvůli kterému o něm sice  sní všechny holky,  ale který mu  nezajistí přijetí  na vysněný obor, když mu tak zoufale nejde čeština a ani v ostatních předmětech to není žádná sláva.

   Ale  od toho jsem tady já !  Učíme se spolu  skoro každý den, trápím ho diktáty   a rozbory  a je to marné, je to marné , je to marné. Nechce, abych „si hrála na učitelku“, hádáme se kvůli tomu - někdy. Ale chodíme spolu!  Po městě, do kina, kolem Labe  … a jsme vidět!   Začali nás řešit ve škole, že prý není přípustné, aby se  žáci deváté a osmé třídy  takto  za ruce  se vodili a spolu chodili.  A asi  už vůbec ne žáci, co vyhlížejí tak nápadně jako my dva . On  byl na jejich vkus moc  krásný, vysoký  a tmavý   a já  zas    plavovlasá  „ královnička“ . Že jsem byla víla  a on faun ….to oni nepoznali…,

 Učitelský sbor se rozdělil na dva tábory – pro nás a proti nám. Tábor pro nás vedla krásná  a mladá dějepisářka - manželka zlého učitele zpěvu.  Zvedla vlajku romantiky a co nebylo dopřáno jí, přála nám a… vyhrála. Nechali nás být, problém vyšuměl, jen  učitel na pracovní výchovu   mi tehdy řekl jen tak na chodbě (dodnes si pamatuji  tu mou  zelenou manšestrovou sukni a páskem z kovových  kroužků a tu jeho  šedou tvář)  pro mě v tu chvíli nepochopitelnou věc : „ Proč  ti  to má někdo  zakazovat, vždyť ty na to přijdeš sama. Nechápala jsem, ale   nikdy jsem na to nezapomněla.

 

 

 

Ilustrační foto : AI