Jako úplně malá holčička jsem to samozřejmě ještě nevnímala, ale jak jsem postupně rozum brala, tak vzrůstala má nechuť až odpor k svátkům, které přicházely s jarem, konkrétně s jejich jedním dnem - pondělkem.

Pocházím z venkova a navíc z oblasti, kde je Velikonoční pondělí spjato ne pouze s pomlázkou všech velikostí a druhů, ale především s políváním dívek a žen vodou. Kbelík studené vody, zahradní pumpa, plná vana - to jsou ty horší případy, láhve - zpočátku skleněné, později plastové, různé vodní pistolky a jiné stříkačky - v lepším případě.

Byla jsem doma jediné děvče - a na ty se tento svátek zaměřoval především. Takže zhruba od těch 12 let se každé pondělí o Velikonocích u nás doma střídaly party chlapců - spolužáků nebo prostě vesnických mládenců, kteří mne na své pouti vesnicí zlili, někdy i zmrskali pruty, pomlázkami či větvičkou jalovce, často pak ke konci polili vlasy leckjakým parfémem. Neustále jsem se převlékala, vytírala podlahu - pokud bylo chladnější počasí, rozdávala vajíčka a cukrovinky, případně panáky. Měla jsem z toho trauma už několik dnů předem a marně přemlouvala rodiče, abychom někam odjeli. Nesouhlasili - zejména má matka. Tvrdila, že by to bylo trapné a že je to prostě tradice. Bylo mi zle. Kolem mých zhruba 15 let se u nás v onom pondělku scházely další a další  party často již i značně podroušených mladíků - a následovala ona "zábava". Měla jsem dojem, že ti, kteří by se mne neodvážili oslovit na veřejnosti, si zde léčí své mindráky, někteří jiní pak asi měli dojem, že mne upoutají. Marně jsem klukům, se kterými jsem byla aspoň trochu v kiontaktu, sdělovala, že se mi tento zvyk nelíbí a že o jejich návštěvu absolutně nestojím. Některým jsem nabízela, že jim dám vajíčka či panáka jen tak - ať ale vynechají onen ponižující rituál. Nevynechali. 

Nevím už dnes, jak jsem se u toho tvářila, ale kluky to neodradilo. Chodili a chodili - a zapříčinili mou absolutní nechuť k Velikonocům.

Jednou ale přišel jeden - zcela sám, bez party, neměl ani vodu, ani žádný prut ani pochybný parfém. Přišel a řekl mi s úsměvem, že mne nebude ani polívat ani mrskat ani cokoli jiného, protože ví, že to nemám ráda. Řekla prý jsem to. Byl jediný, kdo mi uvěřil. Hodně tím zabodoval a upoutal. Později se stal mým mužem.

Ovšem mou nechuť k Velikonocům už změnit nemohl. Neslavím je dodnes. Pravidelně odjíždíme pryč z domu - již léta. Vajíčka nemaluji, byt nezdobím. 

Četla jsem, že se o letošních Velikonocích dokonce konala nějaká demonstrace proti pomlázce a podobným zvykům. Takhle bych to nepřeháněla, ale rozhodně svůj postoj nezměním.

Vělikonoce? Děkuji. Nechci.