Bez hněvu a zaujatosti. Jen takové zamyšlení. Nad sociálními sítěmi, AI, amatérským fotografováním, přátelstvím a jeho rušením. A taky nad nepochopením. 

Něco nám tu proběhlo. Ze špatně přijatého vtipu vyrostl obří velbloud v plné polní. Načež bouchly emoční saze na všech stranách. Z dnešního pohledu třeba i zbytečné. Každej jsme ňákej, děl kdysi Švejk. Taky říkal, že každej jsme vodněkud. Asi podle toho reagujeme. Někdo neuváženě, někdo vztekle, jiný intelektuálním traktátem či ironií, další rozvážně nebo s vtipem. Nebo prostě někdo z onoho pomyslného rozjetého vlaku/autobusu vystoupí.

Doma mě učili, že musím umět tzv. se kousnout do zadku. Znamená to dokázat přiznat svou chybu nebo uznat um či zásluhy lidí, kteří mi úplně nesedí.  A tak to dělám. Docela často, protože když někde čuju nespravedlnost, překrucování faktů, zlobu či demagogii, hned se přimotám a nastavuju zrcadlo. Mí přátelé říkají, že "zase panáčkuju". I když se povětšinou snažím o vtip a nadhled, pochopena tu a tam nebývám. Pak už mi mnohdy zbývá jen ten autokousanec. A tady? Čtu všechny články a prohlížím si všechny fotky. Když jsou dobré a líbí se mi, tak je hodnotím. Hlava nehlava...

Kdysi, ještě v začátcích FB, na kterém jsem nikdy nebyla, začaly problémy s mou letitou kamarádkou. Nechápala,  proč nejsem na sociálních sítích, vadilo jí, že dostatečně nejásám nad fotografiemi jejích vnoučat a že mám odlišné politické názory. Lezly jsme si prostě na nervy. V jedné vypjaté chvíli na mne ječela, že i doma jí radí, aby se mnou "zrušila přátelství". Tehdy mi takový slovní obrat přišel natolik absurdní, že byl k smíchu. A najednou - dnes je běžný.  Taky už konečně (odtud) vím, jak takové "zrušení" v reálu vypadá. A usmívám se nad ním pořád. 

Asi proto, že jsem fanda na reálná lidská přátelství, těm virtuálním pořád nerozumím. Proč někdo osloví osobu,  kterou vůbec nezná? Stačí mu přečtení profilu, který není úplně tuctový a hned ví, že ho dotyčný zajímá. A když nesplní jeho očekávání a nechová se podle jeho představ (stále pouze v síťovém prostoru), pošle mu "zrušenku" a je to. Pic kozu do vazu, říkával náš třídní na gymplu...

Je to trochu jako s AI. Umělina. Dobrá poslušná služka,  ale špatná rozkazovačná paňmáma. Ráda a hodně fotím už od dětství. Měla jsem to štěstí zachytit svým objektivem velkou exotiku, úžasné lidi, prezidenty, premiéry, guvernéry, umělce, domorodé obyvatele nebo obyčejné věci. Odjakživa miluju hlavně momentky. Svoje nejlepší fotoléta mám dávno za sebou a mám jich plná alba. Asi proto, že jsem vyznavačkou změn. Teď jedu v obrázcích proklínané AI. Když tu holku ale správně zaúkolujete a pevně ji držite, občas umí překvapit. A to napětí, než se obrázek vyklube! Úplná novodobá momentka...

(Fotografie: Šárka Bayerová)

Když jsem se učila vykládat tarotové karty, jedna změnová mi učarovala. Viselec. Nejde o oběšence, jak by si někdo mohl myslet. Visí za nohy. Jde o symbol. Zastavit se a pokusit se o už zmíněnou změnu. Kouknout na dění z jiného úhlu. Tak nějak obráceně.  Snažit se  úplně obyčejně a lidsky pochopit. A třeba i změnit názor. Většinou se to vyplatí...