Queensland je druhý největší australský stát, který se rozkládá na ploše zhruba odpovídající dvacetinásobku rozlohy České republiky. Žije zde přibližně 5,5 milionu obyvatel, většina z nich v jihovýchodním pobřežním pásu kolem Brisbane, Gold Coast a Sunshine Coast. Stát nese jméno po britské královně Viktorii, za jejíž vlády byl v roce 1859 oddělen od Nového Jižního Walesu a získal vlastní správu.

Tato "země královny Viktorie" je známá především svým tropickým a subtropickým podnebím. Směrem do vnitrozemí však bujné lesy ustupují suchým savanám a polopouštím. Na sever od Cairns se nachází Daintree, nejstarší tropický prales na světě. Podél pobřeží se táhne Velký bariérový útes, největší korálový systém planety a součást světového dědictví UNESCO. Cestou pronajatým autem z Cairns do Brisbane jsme navštívili národní parky a kochali se nádhernými vyhlídkami. Rovněž jsme měli možnost poznat život lidí v této části Austrálie.

V Cairns jsme byli v říjnu roku 2018 ubytováni u manželského páru pocházejícího z ostrovů v Tichém oceánu - mohutný Tonžan a drobná Samojka. Byla to příjemná připomínka našich cest v Pacifiku. Večeře v čínské restauraci. Následující den problémy při pronájmu auta v půjčovně Avis. Nikdy se nám nestalo, že by nestačila debetní platební karta, ale zde chtěli výhradně kreditní kartu. Manžel se trochu zbytečně rozzlobil, ale nezbylo nám nic jiného, než si auto půjčit jinde. Hertz nám ho půjčil i bez kreditní karty. Vyrážíme na cestu dlouhou téměř dva tisíce kilometrů. Jezdí se vlevo.

První ubytování máme zhruba dvě stě kilometrů na jih od Cairns na břehu moře naproti národnímu parku Hichinbrook, který se nachází na stejnojmenném ostrově.

Pohled na ostrov Hichinbrook

Na terase našeho hotelu - tropická Austrálie

Při procházce po pláži vidíme tabule s varováním před krokodýly. Jedná se o největší a nejnebezpečnější krokodýly na světě, samci běžně dosahují délky až pěti metrů. Australané jim říkají "saltwater crocs" nebo "salties".

Dokážou plavat desítky kilometrů v otevřeném moři. Mají žlázy, které jim umožňují regulovat sůl v těle. Mořský průliv Hinchinbrook, na jehož břehu se procházíme, je typické krokodýlí území - mangrovy, bahnité břehy, klidná voda, hojnost ryb a ptáků. Recepční nám řekl, že tito plazi reagují na jakýkoli pohyb na hladině a hned instinktivně útočí. Přiznám se, že jsem měla strach. Raději jsme se drželi v úctyhodné vzdálenosti od břehu. 

Po přenocování a snídani pokračujeme dále na jih. Na vyhlídce Panjoo Lookout se dovídáme, že zde žijí i jiní živočichové než krokodýli.

 

Dugong patří mezi mořské savce z řádu sirén, kterým se přezdívá „mořské krávy“. Pasou se totiž na „loukách“ mělkého moře, kde rostou husté porosty mořských trav. Klidné vody v průlivu Hinchinbrook pro ně vytvářejí ideální podmínky. Dugong má hladké, válcovité tělo a ocas jako delfín. Vynořuje se krátce, často je vidět pouze jeho hřbet nebo hlava. Tito mořští savci jsou velmi plaší, takže jsme bohužel žádného nespatřili. Alespoň jsme si o nich přečetli informace na tabuli.

V pravém dolním rohu fotografie je znázorněn dugong 

V průlivu Hinchinbrook žije i několik druhů mořských želv. Kareta zelenavá se živí mořskou trávou a řasami, takže sdílí své životní prostředí s dugongy. Kareta australská nežije nikde jinde než v Austrálii a často klade vejce právě na plážích severního Queenslandu. Zajímalo nás, jak je možné, že dugongové přežijí ve stejném prostředí s krokodýly. Odpověď je poměrně jednoduchá. Dugong se pohybuje v hlubší vodě dále od břehu, kde se krokodýlům špatně útočí. Krokodýl tam nemá takovou výhodu při přepadení jako v ústích řek, v mangrovech, u břehů nebo v bahnitých mělčinách. Dává rovněž přednost snadnější kořisti, jako jsou ryby, ptáci, klokani nebo prasata. Dospělý dugong totiž váží až 400 kilogramů a má silnou kůži i tukovou vrstvu. Jsou sice doloženy případy, kdy krokodýl ulovil mládě dugonga, ale jde o výjimky. Dospělý dugong je pro krokodýla příliš velký a příliš rychlý v otevřené vodě. 

Na ostrově Hinchinbrook i na přilehlém pobřeží žijí kasuáři. Vedle stezky jsme viděli varování před těmito ptáky.

 

Volně dostupná fotografie kasuára z Pixabay

Kasuár je po pštrosovi a emu třetím největším ptákem na světě. Je až 2 metry vysoký a váží více než 60 kilogramů. Má kostěnou „přilbu“, která mu slouží k prorážení hustého porostu. V hustém tropickém lese umí velmi rychle běhat rychlostí až 50 kilometrů za hodinu a skákat přes překážky vysoké až 1,5 metru. Kasuáři jsou „zahradníci pralesa“, protože roznášejí semena. O mláďata se stará samec. Samice naklade vejce a odchází. Samec vysedí vejce, vodí mláďata a brání je před predátory. Umí být nebezpečný. Má dlouhý, dýkovitý dráp na vnitřním prstu. Útoky na člověka jsou vzácné, většinou jde o obranu mláďat. Až 90% jídelníčku kasuára tvoří padané plody. Zbytek jsou houby, bezobratlí a občas malí obratlovci. 

Skutečným zážitkem byl pohled na ostrov Hinchinbrook ze stejnojmenného výhledu (Hinchinbrook Lookout), na který vedly strmé schody. V tropickém horku nás stál výstup hodně sil, ale odměnou byly krásné výhledy.  

 

Po necelých dvou hodinách jízdy stojíme na další vyhlídce. Jsme však v odlišném klimatickém pásmu. Vlhké tropy ustoupily suchým tropům. Na první pohled je vidět, že voda je zde vzácností. Na rozdíl od slunce, které zde svítí tři sta dní v roce. Z výhledu Mount Inkermann se před námi rozevírá krajina jako obrovská mapa severního Queenslandu. Všude kolem se táhnou plantáže cukrové třtiny, zavlažovací kanály a rovné silnice, které se v horkém vzduchu lehce vlní.

Na západě se mezi zelení ztrácí široké rameno řeky Burdekin, jedné z nejmohutnějších australských řek, která se po stovkách kilometrů ve vnitrozemí konečně uklidní a líně se rozlévá do pobřežních nížin. V období dešťů se dokáže změnit v hnědou, hučící masu. Na nás však nyní působí spíše jako klidná vodní tepna, jež napájí vodou celou okolní oblast.

 

Na východě horizont uzavírá Cape Upstart, což je zvláštní, téměř stolová hora, která jako maják označuje vstup do pobřežních vod. Její silueta v odpoledním světle působí dramaticky v jinak ploché krajině. 

V dálce je v oparu vidět hora Cape Upstart vzdálená 40 kilometrů. 

Ubytování v Airlie Beach mělo spíše charakter letoviska, na která jsme zvyklí v Evropě. Recepčnímu bylo jistě přes sedmdesát let. V této části světa to nebyl jediný případ, kdy jsme byli v ubytovacích zařízeních nebo restauracích obsluhováni seniory v pokročilém věku. Jejich fyzická kondice však byla obdivuhodná. 

Naše ubytování v Airlie Beach 

Airlie Beach je malé tropické městečko v Queenslandu. Je to vstupní brána na souostroví Whitsunday a na Velký bariérový útes. Vyplouvají odtud lodě na Hamilton Island, Whitehaven Beach i na korálové útesy. Má pouze přibližně 1300 obyvatel, ale patří k nejživějším turistickým střediskům severního Queenslandu. Nás lákala především blízkost deštného pralesa v národním parku Conway, kde jsme si udělali procházku.

Jedná se o největší souvislý pás nížinného tropického deštného lesa v Queenslandu mimo Cairns. Krajina je zde úplně jiná než na pobřeží, které je daleko sušší. Hluboké, vlhké pralesy, strmé hřebeny padající do Whitsunday Passage a výhledy na ostrovy rozeseté v tyrkysové vodě.

 

Ještě lepší výhledy jsme měli z přístavu Shute Harbour, jenž leží asi deset kilometrů od Airlie Beach. Je odtud vidět i ostrov Hamilton, který je dostupný trajektem. 

 

 

Na cestách v Austrálii se lze občas setkat se zábavnými reáliemi.  

Na podobnou toaletu jde člověk docela rád. 

Pokud někdo cestuje se psem, je v Austrálii postaráno i o čtvernohého společníka.

 

Něco jako pojízdná koupelna pro psy

V jedné místní hospůdce jsme se setkali s vousatým Australanem. Dlouhé rozcuchané vlasy, robustní postava. Široký kloubouk, který už dávno ztratil původní barvu. Obrátil se k manželovi a něco mu řekl. Ačkoliv manžel umí dobře anglicky, moc mu nerozuměl. Jeho angličtina byla měkká a polykaná. Byl v ní však zřetelně slyšet přátelský tón. Nevěděli jsme, zda si z nás dělá legraci. Pomohla nám paní hospodská. Srozumitelnou angličtinou nám vysvětlila, že nám neříká nic negativního. Pocházel z australského vnitrozemí, kterému místní lidé říkají „outback“. Je to výraz pro řídce osídlené oblasti daleko od pobřeží, kde jsou nekonečné pláně, polopouště, málo lidí, ale zato hodně prachu a vysoké teploty. "Outback" je prostě australský „konec světa“. 

Určitou představu jsme si o tom udělali, když jsme jedno odpoledne zajeli dále od pobřeží a nedařilo se nám sehnat ubytování. Těsně před setměním jsme narazili na jakési tábořiště, kde očividně nocovali především dělníci.

Spali jsme v kontejneru, velmi spartánské vybavení, snídaně od šesti do sedmi, všichni museli být brzy ráno v práci. Zajímavá zkušenost ze života Australanů. 

 

Luxusní kontejner, náš byl poněkud horší

 

Chodba k našemu kontejneru

 

Vchod do našeho pokoje 

Poznat relativně krátkou historii této části pátého kontinentu nám pomohla návštěva skanzenu Rockhampton Heritage Village.

Tato historická vesnice znázorňuje opravdový život v Queenslandu v devatenáctém a dvacatém století pomocí původních nebo rekonstruovaných objektů. Historická usedlost (homestead) na obrázku byla kdysi hlavní budovou na velkém statku.

Viděli jsme koňské povozy, hasičské auto a další historická vozidla.

 

 

Tiskárna je stále v provozu jako v padesátých letech, včetně tiskařského stroje.

 

Benzínová pumpa sloužila nejen k načerpání pohonných hmot, ale rovněž jako místo odpočinku na dlouhých trasách Queenslandu.

Než se v Austrálii objevila auta, jezdily tam dostavníky. Australská síť dostavníků z 19. století se skládala ze stanic pro výměnu koní. Byly od sebe vzdáleny dvacet až třicet kilometrů, což byla vzdálenost, kterou koně dokázali uběhnout klusem, než se vyčerpali. Zatímco podkoní vyměňovali koně, cestující si protáhli nohy a občerstvili se. Často se jedlo dušené maso. Australané v té době jedli dokonce i růžového papouška galah, což je jeden z nejznámějších a nejroztomilejších australských kakaduů. Má růžové bříško a hlavu, šedá křídla a bílý chochol. Společnost Cobb & Cos byla největší dostavníkovou společností v Austrálii od padesátých let 19. století do dvacátých let 20. století. Dostavníky urazily 80 km denně, což bylo na tu dobu neskutečně rychlé. Jednodenní cesta stála průměrný týdenní plat. Mnoho lidí proto raději chodilo pěšky. V roce 1900 provozovala společnost Cobb & Cos téměř čtyřicet tras v Queenslandu s využitím 9 000 koní. Cesta dostavníkem však nebyla příliš pohodlná. Neodpružené vozy se prudce nakláněly a poskakovaly, cestujícím bylo často špatně. Trasy vedly přes potoky, lesy a strmé hory. Mnohé přestupní stanice sloužily zároveň jako chatrné hospody.

Život v Austrálii byl dříve velmi prostý. Přesvědčili jsme se o tom nahlédnutím do obydlí z přelomu devatenáctého a dvacátého století. 

 

 

V historické nemocnici bych asi být léčena nechtěla. Některé vystavené lékařské nástroje připomínaly spíše středověkou mučírnu.

Náladu jsme si spravili v domě panenek. 

 

Jako všude v Austrálii byla i ve skanzenu vyvěšena varování před nebezpečnými živočichy. 

Na rozdíl od Nového Zélandu se totiž Austrálie hemží různými potvorami. Žije zde nejjedovatější had na světě taipan, jehož jed by teoreticky mohl zabít 100 dospělých lidí. Jed taipana je natolik silný, že jediným kousnutím dokáže zabít 250 000 myší. Téměř všichni australští hadi jsou jedovatí, protože původní hadí populace tohoto kontinentu pochází výhradně z jedovatých předků. Díky vynikajícímu systému protijedů však zemřou v Austrálii na následky hadího uštknutí pouze 1–2 lidé ročně. Pavouk síťový je jedním z nejjedovatějších pavouků na Zemi. Od roku 1981, kdy se protijed stal široce dostupným, však nikdo na jeho kousnutí nezemřel. Kousnutí od australského škorpióna je bolestivé, ale málokdy smrtelné. Nejznámější je australský lesní škorpión, jehož bodnutí se přirovnává k pocitu, jako by vám „do prstu zatloukali rozžhavený hřebík“. Krabovitá medúza je nejjedovatějším mořským živočichem na planetě. Její bodnutí může během několika minut zastavit srdce. Tyto medúzy mají 24 očí, ale žádný mozek. V australských vodách žijí žraloci bílí, tygří a býčí, což je trojice zodpovědná za většinu incidentů se žraloky. Počet úmrtí způsobených žraloky však zůstává nízký. Žraloci sice často „zkoušejí kousnout“ do lidí, jsme však příliš kostnatí na to, abychom pro ně byli lákavou kořistí. Statisticky je v Austrálii větší pravděpodobnost, že vás zraní kůň než žralok. Koně zabijí kolem 20 lidí ročně, žraloci mnohem méně. 

Ze skanzenu si pamatuji i na strom plný papoušků, kteří se vzájemně hlasitě překřikovali. Vytvářeli tak zvukovou kulisu skanzenu. S největší pravděpodobností se jednalo právě o toho výše zmíněného galaha. Je to extrémně společenský pták, který žije ve velkých hejnech. Jeho hlas je velmi pronikavý. Když se hejno galahů rozkřičí, ví o tom celé okolí. Je to jeden z nejrozšířenějších ptáků Austrálie. 

Pamatuji si na ubytování u Novozélanďanky, se kterou jsme vedli zajímavé hovory, přičemž jsme vzpomínali na naši cestu po Novém Zélandu v roce 1995 a zároveň se těšili na poslední úsek tohoto putování v Oceánii, které skončí na novozélandském poloostrově Coromandel. Vedle byla malajská restaurace, kde si manžel chtěl pocvičit indonéštinu, ale zle pochodil. Malajka mu kupodivu nerozuměla žádost o účet. Navzdory skutečnosti, že mezi malajštinou a indonéštinou je vzájemná srozumitelnost na podobné úrovni jako mezi češtinou a slovenštinou. 

Na Queensland vzpomínáme jako na zemi cukrovarů, kterých má více než kterýkoli jiný australský stát. Mnohá města, jako jsou Ingham, Proserpine nebo Sarina, vznikla právě díky cukru. Síť úzkorozchodných cukrovarnických železnic je jednou z největších soukromých železničních sítí na světě. Líbily se nám malé žluté lokomotivy, které rachotily někdy až se stovkou vagónů s posekanou cukrovou třtinou. V minulosti cukrovary sklizená pole vypalovaly. Za soumraku celá údolí zářila rudou barvou a popel padal jako černý sníh. Pole cukrové třtiny jsou rájem krokodýlů. Není neobvyklé, že farmáři zahlédnou mořské krokodýly plavající v zavlažovacích kanálech. Dominantami krajiny v Queenslandu nejsou kostelní věže, ale komíny cukrovarů. 

Pole cukrové třtiny po sklizni

Sopečný vrch Hummock se tyčí pouhých 96 metrů nad mořem. Navzdory své malé výšce je to nejvyšší bod pobřežní nížiny v okolí Bundabergu, a proto se odtud otevírají široké výhledy. Z vrcholu je na východě vidět Korálové moře a na západě nekonečná pole cukrové třtiny. Za jasného počasí jsou na obzoru vidět komíny lihovaru Bundaberg Distillery a cukrovaru Millaquin.

V Bundabergu jsme navštívili rovněž přístav Port Marina. Je to brána do jižní části Velkého bariérového útesu a jedno z nejbezpečnějších útočišť před cyklóny na pobřeží Queenslandu, protože leží v ústí řeky Burnett, a nikoli přímo na otevřeném moři. Mísí se zde batůžkáři nastupující na lodě směřující k útesům, staří mořští vlci opravující své dieselové motory a místní rybáři vykládající denní úlovek.  

 

V ústí řeky Elliott leží malý ostrůvek pojmenovaný po doktorovi Mayovi, jednom z prvních lékařů v Bundabergu, který v této oblasti vlastnil pozemky. Ostrůvek se objevuje a mizí v závislosti na přílivu a ročním období. Může tedy vypadat jako pravý ostrov, písečná mělčina nebo mangrovový porost sotva vyčnívající nad vodou. Díváme se na něj z pláže Elliott Heads. Bílý písek, tyrkysové ústí řeky a jasně zelené mělčiny. 

Další část naší trasy do Brisbane nás zavedla více do vnitrozemí. Nedaleko města Gympie jsme měli možnost seznámit se s typickou australskou venkovskou idylou. Městečko Chatsworth dříve neznalo nic jiného než kravíny, pastviny a malá rodinná hospodářství. V roce 1869 tam proběhla menší zlatá horečka, která přilákala osadníky. Velkou část území tvoří státní les Fishermans Pocket State Forest, takže je tam překvapivě hodně zeleně a přírodních stezek. Dnes většina obyvatel stále žije venkovsky, ale pracuje ve městě Gympie. Kromě mléka se Chatsworth proslavil také pěstováním banánů. To vše jsme se dověděli v restauracI hotelu Grand, kde jsme se zastavili na oběd. 

Chatsworth má skutečně nádech venkovské idyly.

Naše putování Queenslandem se chýlí ke konci, jsme před branami jeho hlavního města Brisbane.

Podle upovídaného taxíkáře je město Brisbane považováno za nejpříjemnější pro život ze všech metropolí australských států. Moc jsme z něj neviděli, jedli jsme v italské restauraci a chystali jsme se na let na Šalamounovy ostrovy. Provozovatel našeho penzionu se divil, proč letíme do takového zapadákova v Tichém oceánu. Přitom i on sám neustále se svojí rodinou cestoval a měnil zaměstnání. Ovšem pouze v rámci Austrálie. 

S Queenslandem jsme se rozloučili v Lone Pine Koala Sanctuary.

Jedná se nejstarší a největší rezervaci pro koaly na světě. Byla založena v roce 1927. Původně tam začínali pouze se dvěma koalími sirotky. 

Kromě více než stovky koal zde žijí rovněž klokani, psi dingo, vombati, ptakopysci, emu, ďábel tasmánský a mnoho dalších živočichů. Lone Pine Koala Sanctuary je něco jako kontaktní zoologická zahrada, kde je možné krmit a hladit volně se pohybující klokany. 

Ďábel tasmánský je největší žijící masožravý vačnatec na světě, známý svým silným skusem a pronikavými zvuky, které vydává při krmení. Tohoto vačnatce je rozhodně lepší nekrmit ani nehladit.

 

Vombat vytváří kostky trusu. Pomáhá mu to označovat teritorium, kostky se totiž nekutálejí. Má velmi tvrdý kostěný pancíř na zadku. Když ho pronásleduje predátor, zaleze do nory a ucpe vchod zadkem. Na rozdíl od klokanů má vombat vak otevřený směrem k ocasu, aby si při hrabání nenahrnul hlínu na mládě. Vombati působí roztomile, ale jsou silní a rychlí. Dokážou běžet rychlostí až 40 kilometrů za hodinu. Pokud se cítí ohroženi, mohou být překvapivě agresivní.

V době naší návštěvy bylo ještě možné si koaly pochovat. Postavili jsme se do fronty, ale těsně před námi vypršel denní limit počtů povolených chování, takže nám toto roztomilé zvířátko nakonec do náručí nepůjčili. Dnes si zde koalu již nepochová nikdo, protože od 1. července 2024 to není povoleno. Odnesli jsme si vzpomínku na jednu z koal, která se k nám na větvi přiblížila až na půl metru. Zdálo se, že si nás oblíbila.