Příběh o marnotratném synovi je dostatečně znám. Popisuje rozmazleného synáčka, který si vyhodil z kopýtka, došly mu prachy a připlazil se zpátky. Otecko je ale měkejš a všechno mu odpustí.

Tohle nás napadne jako první. Zkusme se nad tím textem Lukášova evangelia (Lk 15) ale zamyslet víc. Udělejme tzv. hlubokou orbu. Další z geniálních Ježíšových podobenství si ji totiž zaslouží.

První věc, která nás zaujme je, proč Ježíš říká toto podobenství. Říká ho v reakci na obvinění ze strany farizejů, zákoníků, že se příliš často stýká s "hříšníky" a že s nimi dokonce jí. Nutno poznamenat, že společné stolování má pro Židy mnohem větší význam než například pro Evropany. Jeho význam je nejen spojení se všemi u stolu. Společné stolování má posvátný charakter a všechny účastníky spojuje duchovním poutem. "Hříšníkem" pak byl každý, kdo nedodržoval některé z ustanovení zákona, kterých bylo přes šest set.

Podle mne chce Ježíš říci, že vynášet rychlé soudy je ošidné, a že svět není černobílý.

Na začátku ve zkratce popisuje situaci. Otec rozdělí majetek, mladší ze dvou synů si bere svůj díl a odchází do daleké země, obvykle do Egypta, kde peníze rychle utratí. Místo, co byl dal vypravěč najevo své rozhořčení, věnuje se velice podrobně tomu, co se odehrává v mysli toho mladšího syna, když zažíval hlad, nepohodu a bídu, rád by se nasytil tím, co žerou prasata, o která se někde jako brigádník staral. Ale ani to mu nebylo dopřáno. A tak šel do sebe a řekl si, kolik takových brigádníků u jeho otce se má lépe než on a že se nechá zaměstnat na rodinné farmě. Musí se napřed (potupně) vrátit domů. Bylo mu jasné, že sklidí posměch a pohrdání za to, co provedl, a že si nezaslouží získat zpátky své dřívější postavení. Velmi hořká pilulka, kterou spolkl hned v ten moment, kdy se vydal na zpáteční cestu. Toto je důležitá pasáž, tahle sebereflexe, to obrácení se, a v něm se zrodivší jasný plán. Jde pěšky domů. Můžeme si všimnout, že holandský malíř Rembrandt to na svém obraze Návrat ztraceného syna vyjádřil barvitě tak, že opravdu má prošoupané podrážky. Jedna mu dokonce chybí.

No a co Otec? Ten se vůbec nechová jako typický otec. Svého syna vyhlíží. Doufá, věří, že se vrátí. Velmi trpí tím, že odešel. Třeba si spolu hodně rozuměli, třeba ho měl raději, třeba byl jeho krevní skupina, třeba ... A to už teda tatík přehání, protože chodí pravidelně na místo, odkud je vidět do kraje na přístupové cesty. A jednoho dne se dočkal. Už z dálky ho viděl a běžel mu naproti. Přisámbohu, ten stařec běžel !!! My to pomíjíme, protože jsme povrchní a takových detailů si jednoduše nevšímáme. Ale to je tak silný moment, že máme vlhko v očích. Když se konečně obejmou, otec ho nenechá vůbec mluvit. Protože ví, co mu chce říct. Vidí to na něm, čte to v jeho očích. Jeho syn je špinavý, smradlavý a zubožený. Otec je čistý, voňavý a úctyhodný. Rembrandt to zachycuje přesně, syn před ním klečí, otec si tiskne jeho hlavu na srdce, do klína, a dává tím najevo odkud vzešel. Z jeho klína. A symbolicky se vrací zpět. Domů. Do jeho klína. V dnešní době krize otcovství bychom si tohle měli připomínat dvojnásob.

Už jede, a udílí příkazy, co všechno mají sluhové udělat. Ne mu vyhradit místo s čeledíny a se služkami. On zaujme tutéž pozici, možná ještě důležitější. Vždyť si prošel peklem a přežil to. Otec ví, že jeho mladší syn je teď už jiný člověk. Je tím, na kterého bude spolehnutí, bude zodpovědný, bude milosrdný, protože sám zažil milosrdenství v té nejvyšší formě. Navíc, je přece po něm.

To však zdaleka není všechno.

Teď, kdy se zdá, že jsme na konci, náš příběh pokračuje. Celou dobu stál stranou v pozadí a všechno sledoval. Teď už ale přestává všechno - starší syn vystupuje ze stínu do reflektorů jeviště. A já jsem jako co? Já jsem vosk? Celá léta Ti sloužím a ... nikdy jsem si nedovolil ani zabít kůzle z tvého stáda a teď přijde tenhle tvůj nezdárný syn a ty pro něj necháš zabít vykrmené tele a - to už neřekne nahlas, protože má strach - chováš se jako starý blázen !!! I v jeho očích otec čte tato nevyslovená slova, zachovává ale klid a pokoru. Se vší láskou oslovuje staršího syna, kterému bouchly saze schovávané celý život. A vysvětluje mu to, co se všechny církve obávají vyslovit nahlas. Že totiž Bůh nás nebere jako svoje podřízené, ale jako svoje partnery. Všechno mé je tvé. Vysvětluje mu, proč má radost. Protože se vrátil ztracený syn. Byl ztracený. Ale zase je tady. Je nalezen. Radujme se.

Tak nevím, komu je toto podobenství určeno víc. Jestli těm, kteří bloudí a tápou anebo těm, kteří jsou si příliš jistí. V tomto podobenství si každý najde to, co se týká právě jeho.

 

Použité fotografie:

Obraz v textu: https://en.wikipedia.org/wiki/The_Return_of_the_Prodigal_Son_%28Rembrandt%29