Nějak to vždycky dopadne. To je životní filozofie lidí, kteří se i v dospělosti chovají nezodpovědně a spoléhají, že se o ně někdo vždy postará. Někdy se jim říká věčné děti.

Chová se jako malý kluk. Tuto větu často říká třicetiletá Sandra o svém třiašedesátiletému tátovi. Její kamarádky na to vždy reagují slovy: „Buď ráda, že máš tátu, se kterým je legrace, vždyť je skvělý.“

Její otec je vždy dobře naladěn, má rád společnost, je zábavný. Lidé ho mají rádi. Se Sandřinou mámou se rozvedl už před mnoha lety, od té doby měl několik známostí.

„Ženy ho vždy opustily, protože časem pochopily to, co máma poznala už dávno. Že se chová jako věčný kluk. Je schopný utratit celou výplatu ze jeden zahraniční zájezd a pak škemrá o peníze u rodiny. Nemá žádné úspory. Když se s ním domluvíte na čemkoli, nikdy to neklapne. Zásadně chodí všude pozdě. A když je nemocný, stačí mít rýmu, obvolává příbuzenstvo, ať se o něj přijdeme postarat,“ říká dcera.

„Všechny děti vyrostou. Až na jedno.“ To jsou slova z knihy spisovatele J. M. Barrieho o Petru Panovi z fiktivního příběhu, v němž jde o to, že kluk nikdy nedospěl a užívá si hry a dobrodružství ve smyšlené zemi jako by byl malé dítě.

Psychologové proto označují nevyzrálé jedince za lidi se syndromem Petra Pana. Jde o výstižné přirovnání.

„S člověkem, který očekává, že se o něj někdo stále bude starat jako když býval dítě, je obtížné žít, ať už jde o potomka, o rodiče nebo o partnera. Neochota přijmout zodpovědnost komplikuje vztahy ve všech podobách,“ říká terapeutka Jana Novotná.

Těmto typům lidí se věnuje psycholog Dan Kiley ve své knize: Syndrom Petra Pana – Muži, kteří nikdy nevyrostli.

Uvádí v ní, že takoví lidé se poznají například podle toho, že nevytvářejí dlouhodobé plány, jsou nespolehliví, nerozumně utrácejí, neřeší problémy, ať už ty pracovní nebo vztahové.

Z těchto důvodů mají poměrně často potíže v práci. Buď ji často mění nebo žádnou kvalitní nemohou najít.

„Můj bývalý partner neustále mluvil o tom, že slušný pracovitý člověk v této společnosti nemá uplatnění. Abych řekla pravdu, rozešla jsem se s ním právě kvůli tomu. Byl hodný, milý, byla s ním zábava, ale neustále vytvářel dojem, že je mu nějak v práci ubližováno,“ vypráví šedesátiletá Jitka. Nakonec mu sama našla zaměstnání ve firmě, v níž dělá účetní.

„Šlo o poměrně nenáročnou práci údržbáře a zahradníka, kousek od jeho domova, šéfové jsou milí slušní lidé, jde o rodinnou firmu. Dělal tam asi měsíc, ale pořád si na něco stěžoval. Dokonce řekl, že nás majitelé firmy vykořisťují. Litovala jsem, že jsem ho tam doporučila a vlastně to, jak se tam choval, bylo hlavním důvodem, proč jsem vztah ukončila. Nesnáším flákače, kteří si stále stěžují,“ říká.

Po roce se dozvěděla, dotyčný žije s její kolegyní, s níž se tehdy v práci seznámil.

„Vyprávěla známým, že ho v podstatě živí a že už toho má dost. Zároveň ovšem říkala, že ho prý má stále ráda, že je zábavný, milý,“ dodává.

„Pokud tito lidé mají vytvořené podmínky, že dospět nejsou nuceni, mnohdy si ani neuvědomují, že na jejich chování je něco nevhodného, že komplikují život svým blízkým. Jestliže je někdo od dětství rozmazlován a pokračuje to v dospělosti, nemá důvod pohodlný způsob život měnit,“ říká Jana Novotná.

Jako dítě se může člověk chovat ve třiceti, v padesát, ale také klidně v osmdesáti. Pokud někdo tímto syndromem trpí, rozhodně se ve vyšším věku nestane samostatný, rozhodný, nezávislý. Naopak. S přibývajícími léty se vlastnosti zvýrazňují a to se týká těch dobrých i těch špatných.

Takže každý, kdo má ve své blízkosti nějaké takové přerostlé přestárlé dítě, musí počítat s tím, že takové bude i v penzi. A to pak ve vztahu či v rodině s ním začne to pravé peklíčko.