Je tomu čtyři roky, co jsme zadrželi dech při zprávě, že Rusko napadlo Ukrajinu. Od té doby je téměř vše jinak - nebezpečí války je tak blízko. 

Asi každý ví, jak se tu zprávu dozvěděl. Mně ji volal syn z Brna. V noci mám vždy zapnutý mobil pro případ, že by mí blízcí něco potřebovali či se jim něco přihodilo. A tehdy velmi časně ráno mi cestou do práce volal syn: "Mami, Rusko napadlo Ukrajinu." A po chvilce ohromeného mlčení na obou stranách se pak zeptal: "Mám se začít bát o malého?" - Měl v té době čtyřměsíčního chlapečka, mého vnoučka.

A už to trvá čtyři roky a nemá to konce. Největší země světa zřejmě usoudila, že ještě není dost velká, a napadla svého souseda.

Vztah k Rusku a Rusům máme všichni všelijaký. Poznamenaný samozřejmě dějinnými okolnostmi.

Nemám ráda paušalizování - nelze říct, že všichni Rusové jsou zlí. 

Jenže - ty neskutečné lži, které nás měly jako děti a mladé lidi formovat a které nám byly vštěpovány, nás musely poznamenat. Heslo "V zemi, kde zítra již znamená včera" - jsme měli ve vstupní hale školy a já jako malá holčička jsem si nad ním opravdu lámala hlavu. Nedokázala jsem ho prostě pochopit. Sovětský svaz nám byl dáván za vzor v podstatě ve všem a zhruba do sedmi let jsem tomu i věřila. 

Když mi bylo osm, přišli Rusi. A přestože se do té doby rodiče snažili před námi dětmi o politice, tedy ani o Rusech, nemluvit, tehdy to nevydrželi. A ostatní dospělí také ne - a my děti jsme začaly poslouchat o zkušenostech s ruskými vojáky, kteří "osvobozovali" naši obec v roce 1945, ale také o zkušenostech s Rusy přímo v Rusku, které zažili naši předkové, protože my na Hlučínsku jsme měli dědečky a pradědečky v německé armádě a ti se mnozí účastnili i tažení do Ruska, kde samozřejmě viděli a zažili mnohé, byť je třeba dodat, že tehdy bojovali na nesprávné straně.

Pominu-li zkušenost s ruštinou a všudypřítomnou propagandou, přemýšlím o Rusech jako takových a mých osobních zkušenostech s nimi. V Rusku jsem nikdy nebyla, čímž jsem se ochudila o Ermitáž a Tretjakovskou galerii, ty jsem vidět kdysi chtěla, ale teď už z principu bych do této země nejela. Manžel v Rusku opakovaně byl a o tamějších poměrech i obyvatelích vyprávěl - a nebylo to nic moc k jejich poctě. 

Ovšem nepaušalizujme.

Já se osobně setkala poprvé s Rusy právě v tom roceš 1968 jako malá holka, ale to jen zpovzdálí - viděla jsem vojáky v tancích, nemluvila s nimi.

Na základní škole jsem se pak dostala jako mnoho tehdejších žáků k adrese sovětské školačky, se kterou jsem si začala dopisovat. A na rozdíl od mnohých nám to dopisování vydrželo opravdu dlouho, až do dospělosti. Jmenovala se Danilova Galina a žila v Omsku. Byla to velice sympatická a bystrá dívka, o dva roky starší než já. Vystudovala pak střední školu a poté se vdala a narodili se jí dva chlapci. Pamatuji se, jak se mi jednou v dopise - to už byla vdaná a já studovala střední školu - svěřila, že v obchodech v Omsku není moc zboží a že se vše musí složitě shánět. Kupodivu tento její dopis cenzura pustila, možná dopisy kontrolovali jen namátkově. Já jsem jí chtěla na oplátku napsat, že u nás momentálně nejsou k dostání dámské vložky, protože tomu tak bylo. Psala jsem samozřejmě v ruštině, kterou jsem tehdy již ovládala vcelku slušně, ale jak se řekne vložka, jsem netušila. Měla jsem dost velký česko-ruský slovník, tož jsem chtěla toto slovo vyhledat. Byla tam textová vložka, hudební vložka, vložka do bot, krajková vložka, ale dámská nebo menstruační ne. Tento jazykový oříšek mne zaujal, a protože jsem se dobře znala se svou bývalou učitelkou ruštiny ze základní školy, vydala jsem se za ní s tímto dotazem. Dívala se na mne a po chvilce přemýšlení mi řekla: "Radši to tam nepiš. Ostatně - oni tam vložky nemají." A byla to zřejmě pravda, protože jsem nakonec Galině napsala, že u nás nejsou k dostání některé hygienické potřeby. A ona v dalším dopise zareagovala: "U nás toho též moc není, ale nevadí. Mýdlo si vyrábíme sami a  prášek většinou seženeme." Dobrá. V roce 1979 mi Galina napsala, že její manžel musí narukovat do Afghánistánu - a celý dopis byl smutný a zoufalý, její chlapečci byli malí a ona se bála, že s nimi zůstane sama. Byl to její poslední dopis. Víckrát se neozvala. Kdoví, zda Galina ještě žije. A pokud ano, co říká na dnešní Rusko.

Na střední škole jsme občas přišli do styku s Rusy trochu zprostředkovaně - totiž na jevišti. Většinou v době konání Měsíce československo-sovětského přátelství jsme jako studenti povinně navštěvovali představení sovětských lidových souborů. Byly to takové ty tančící a  zpívající početné soubory v barevných krojích s harmonikami, tančili hodně kozáčka, přehnaně se smáli a zpívali národní písně. Jednak jsme jako studenti neměli nijak vřelý vztah k folkloru a pak jsme se u představení upřímně nudili, podle toho to v hledišti vypadalo. S odstupem je mi těch vystupujících až líto. Museli přece vidět, že o ně publikum nemá zájem. Většina přítomných studentů byla akorát ráda, že se nemusí učit.

Na střední škole jsem ale měla ještě jeden - a velmi nepříjemný a osobní kontakt s Rusem. Byla jsem na brigádě v tehdejší NDR a pracovala až u moře v jedné restauraci jako servírka. A tam si mne vyhlédl jeden host - ruský voják, který mne pak následoval, když jsem šla v noci z práce, a počkal si, až se půjdu sprchovat. Ve sprchách jsem byla zcela sama - a ten muž mne napadl. Dodnes slyším jeho nesmyslná slova, když jsem se vehementně bránila: "My vas osvoboždili!" Jako by to snad mělo znamenat nějaký jeho nárok. Já ovšem řvala tak urputně, že se seběhli v podstatě všichni z patra a dotyčný utekl oknem. Od té doby jsme se chodily - my dívky - zásadně sprchovat hromadně. 

Na univerzitě v Olomouci jsme měli v prvních ročnících opět ruštinu, což mne jako studentku bohemistiky-germanistiky dost štvalo. Navíc nás učil nějaký důstojník sovětské armády, tedy rodilý mluvčí - a úplný blbec. Nenaučil nás vůbec nic. Ostatně měli jsme za sebou povinnou maturitu z ruštiny, rusky jsme mluvili dobře. Skládali jsme u něj i zkoušku. U ní se mne rusky ptal, jestli čtu. Odpověděla jsem po pravdě - ano. A jestli čtu i sovětské autory. Ano. A jestli znáju taváryšča Puškina. Odolala jsem pokušení říct mu, že to nebyl taváryšč a že to je spíš ruský autor než sovětský, ale řekla jsem mu, že umím jednu Puškinovu báseň zpaměti. A začala jsem v ruštině recitovat Taťjánin dopis Oněginovi. Znala jsem to tehdy celé, je to dost dlouhé. Poslouchal v naprostém úžasu - nevím, jestli to slyšel poprvé, nebo se mu to tak líbilo, poslechl si to, nepřerušil mě. Když jsem skončila, řekl, že jsem děvočka maladěc - a dal mi jedničku. 

V Olomouci bylo tehdy hodně Rusů - tedy sovětských vojáků, měli tam i své velitelství, nedalo se jim vyhnout. Vojáci nebo důstojnící mi připadali vcelku v pohodě, alespoň jsem se nesetkala s žádným nesympatickým jedincem, ostatně my Češi jsme je povětšinou ignorovali. 

A platilo takové klíšé - že hrozné jsou především manželky důstojníků, že se chovají povýšeně, chodí v pravých kožiších a mají zlaté zuby. Kousek od naší fakulty byl poměrně velký ruský magazín - dalo se tam leccos koupit, tehdy spíše sehnat. Jednou jsem se tam vydala. Nebylo to klíšé. Ty přítomné ženy byly vskutku přesně takové, jak se o nich mluvilo. A naprosto nesympatické.

Víc Rusů jsem v životě osobně nepotkala, ani na dovolené ne. Takže další osobní zkušenosti nebo zážitky nemám. Přesto o nich přemýšlím - jsou teď Rusi v pohodě s tím, co se děje? Vědí o tom vůbec - nebo spíše - znají pravdu? 

Nevadí jim, že jsou nesympatičtí celému světu? Nevadí jim, že jsou viníky tolika mrtvých?

Snažím se být objektivní a říkám si - nejsou všichni stejní. Nejsou všichni Rusi špatní.

Ale nemám je prostě ráda. 

Až na výjimky, ke kterým se dá hlásit se sympatiemi: Čajkovskij, Puškin, Tolstoj, Čechov, Bulgakov, Vysockij......