Další pokračování příběhů o Martě a její rodině.

 Pro Martu bylo samozřejmé, že synovi nabídne pomoc. Vlastně o tom ani nepřemýšlela. Jakmile se dozvěděla, že Mai musí zůstat v nemocnici, věděla, že teď je řada na ní. Tak to přece chodí. Když se objeví problém, rodina se semkne.

Představovala si to jednoduše: pomůže s chodem domácnosti, obstará nákupy, něco uvaří. A hlavně se alespoň část dne postará o Leu. Její vnučka ještě nechodí do školky, tak ji bude bude muset zabavit, vzít ven nebo si ji občas odvézt k sobě domů. Libor tak bude mít možnost pracovat a zajistit rodině alespoň jeden příjem. 

Tvrdá realita se jí připomněla hned na parkovišti. Dvakrát objela blok domů, než našla volné místo. Na věčný boj o parkování v této části města už téměř zapomněla. Při vystupování jí noha podklouzla na zmrzlém kousku sněhu. Zachytila se dveří, ale koleno prudce narazilo o hranu auta. Ostrá bolest ji na okamžik přiměla zavřít oči.Snad z toho bude jen modřina, uklidňovala se v duchu. Z kufru auta vytáhla těžkou nákupní tašku. Přehodila si ji přes rameno a drobnými, opatrnými kroky se vydala k domu. Najednou si připadala starší, než si obvykle připouštěla.

Libor ji ve dveřích přivítal s nezvyklým nadšením. Výsledky kontrolních testů Mai jsou dobré. Těhotenství není třeba ukončit. Bude sice rizikové a pod přísným dohledem lékařů, ale pokud vše půjde dobře, Mai by se mohla za pár týdnů vrátit domů. Marta pocítila úlevu. Ale nebyla bezstarostná. Byla opatrná, skoro bázlivá. Už zažila dost situací, kdy se dobré zprávy rychle přetavily v nové starosti.

A že to nebude jednoduché, pochopila ještě ten den. Původně chtěla zůstat jen dopoledne. Přivezla nákup, zabavila Leu, připravila oběd. Libor měl pracovat. Až malá po obědě usne, Marta odjede. Takový byl plán. Jenže ten se rozpadal s každou další minutou. Libor seděl od rána v pyžamu u počítače. Neprogramoval. Telefonoval. Jeden hovor střídal druhý, Libor měl hlas napjatý, podrážděný. Na stole v kuchyni se válelo  špinavé nádobí, pod židlí ležely rozházené hračky. Lea seděla na stoličce, rozcuchaná, ještě v pyžamku. Byla zamlklá, ale neplakala.Jen se dívala. Ten pohled Martu zasáhl víc než slzy. Postavila před ni hrneček kakaa. Lea se napila tak hltavě, až se jí zachvěly ručičky. Jogurt zmizel během několika vteřin.

„Měla jsi včera něco k večeři?“ zeptala se jí Marta tiše.

„Jablíčko,“ pípla Lea. Bylo to první slovo toho dne.

Marta cítila, jak se jí v hrudi něco sevřelo. Takhle si to nepředstavovala.  Napadlo jí, že tohle nebude krátkodobá výpomoc.

Dopoledne uteklo rychle. Lea jí byla neustále v patách, jako malý tichý stín. Pomáhala zalévat květiny, uklízet umyté hrnečky, podávala Martě utěrku a chvíli míchala i těsto. Dokonce si všimla modřiny na babiččině koleni a pofoukala jí. Ten drobný projev důvěry Martu potěšil. Když přišel čas odpoledního spánku, Marta si sedla k posteli a vyprávěla jí o mamince. O nemocnici. O miminku. O tom, že babička tu bude pomáhat, ale každý večer se musí vrátit domů. Nevěděla, kolik toho Lea chápe. Ale malá ručka, která svírala tu její, byla odpovědí. Když Lea usnula, Marta si opatrně vyprostila svoji dlaň a odešla z děského pokoje. 

"Malá princezna právě usnula a já už musím odejít. Oběd na zítra najdete v ledničce. Já nepŕijdu, jsem objednaná na diabetologii, to je akce na celé dopoledne. Zastavila bych se zase pozítŕí.” oznámila ve dveřích pracovny synovi, který stále pracoval na počítači. Měla dojem, že ji ani moc nevnímá. Ale vyskočil jako čert z krabičky.

“Mami, teď přece ještě nemůžeš odejít! Vždyť jsem do práce skoro nic neudělal!” vykoktal zoufale.

“Ale musím, slíbila jsem Petrovi, že dnes odpoledne budu ve firmě. Máme schůzku s jedním potenciálním velkým zákazníkem.”

“Pořád ta blbá firma! Vždyť už jsi přece v důchodu!”

“Ta blbá firma mi pomohla, abych tebe a Ladu vychovala a dala vám nějaké vzdělání.”

“Ale ségře jsi pomáhala pořád, když to potřebovala. Teď to prostě potŕebuju zase já!”

“Samozŕejmě chci a budu pomáhat i tobě. Ale mám i svůj život a své povinnosti.” trvala na svém Marta.

“Ale to se nedá zvládnout chodit do práce a zároveň se starat o malé dítě.”

“Ale dá, existuje spousta neúplných rodin. Jen si vzpomeň na své dětství.”

“Tak já to nedávám. Jsem asi vadnej!” připustil  neochotně Libor.

“Ne, jsi jen trochu zhýčkanej. Teď se prostě zatni, přemýšlej, snaž se. Zkus si všechno lépe zorganizovat. A když to nepůjde jinak, budeš třeba muset občas pracovat v noci. Když máš možnost pracovat z domu, můžeš si práci rozvrhnout podle svých možností. A co takhle zapojit i druhou babičku?” rýpla si trochu Marta.

“Ty nevíš, že podpora ze strany rodiny Mai skončila v den její svatby? Od té doby se prakticky nestýkáme, protože se Mai vdala mimo jejich komunitu. Jednou nás pozvali na jakousi rodinnou slavnost, ale cítili jsme se tam hrozně. Všichni vychvalovali jen její bratry, Mai byla pro své rodiče téměř neviditelná.” vysvětloval Libor rozrušeně.

“To jsem nevěděla. Tím spíš bys měl začít shánět pro Leu školku. V této životní situaci by se to mohlo třeba podaŕit.” přiložila si Marta ještě polínko.

Jejich slovní potyčka trvala dlouho. Marta cítila jeho paniku. Jeho bezmoc. Ale také očekávání, že ona bude řešit jeho problémy. Že za něj převezme odpovědnost. Měla pocit, že tady jako matka selhala. 

 

V dalších dnech se Marta snažila najít nějaký rozumný kompromis mezi vlastními povinnostmi  a pomocí synovi.  Oba se museli postupně přizpůsobovat realitě, až se jejich časový rozvrh stal jakýmsi tichým standardem. I tak se Marta občas dostala se synem do sporu. Týkalo se to většinou jídla, které pro ně připravovala.  Jednoho dne Libor vyletěl u buchtiček se šodó. Možná mu moc nechutnaly, ale spíš byl duchem nepřítomný a na jiném kanálu řešil pracovní problém. Zato malá Lea se u oběda nacpala buchtičkami k prasknutí. A tu poslední si namáčela v krému a kreslila s ní po stole. To byla kapka, kterou pohár přetekl. Libor matce vyčetl, že vaří nezdravá jídla a také to, že Leu hrozně rozmazluje. To Martu hodně zamrzelo. V první chvíli chtěla odejít a ještě bouchnout dveřmi. Pohled na vylekanou a plačící Leu ji však odradil. Zůstala hlavně kvůli ní. Libor se jí později za své chování omluvil, vymlouval se na problémy v práci. Přesto v ní kdesi hluboko hořkost zůstala. Jako tenká trhlina ve skle. 

 

S pořádkem v bytě syna bojovala marně. Uklidila - a druhý den bylo vše zpět. Musela si přiznat, že Libora nikdy k poŕádku důsledně nevedla. Možná tehdy jen spěchala, nebo měla jiné starosti. Teď sklízela důsledky. Místo nevyžádaného úklidu radši chodila s Leou na čerstvý vzduch. Pokud bylo aspoň trochu sněhu, zamíŕily spolu na nejbližší kopeček do nedalekého parku. Na bývalých městských valech si zimní radovánky užívala řada malých dětí, protože jiných příležitostí k sáňkování ve městě moc nebylo. Poprvé, když spolu dorazily na místo, byla Lea dost zaražená. Ještě nikdy v životě nesáňkovala. Držela se šnůry od červeného platového pekáče a jen se vyplašeně rozhlížela kolem. Na Martino pobídnutí si sedla na pekáč a Marta ji postrčila z kopce dolů. Když se rozesmátá Lea vyšplhala znovu nahoru na valy, bylo Martě jasné, že se jí zimní radovánky zalíbily. Martě už jen stačilo trpělivě přešlapovat pod kopcem a čekat, až se Lea sáňkování nabaží.

 

Když nebylo počasí vhodné pro pobyt venku, brala Marta vnučku do dětské herny. Objevila herničku na jedné z procházek po městě. Jako babička tam sice bývala jediná, ale časem to přestala řešit. Lea se po prvních návštěvách osmělila a postupně si pobyt v novém prostředí začala užívat. Objevila kouzlo hraček, které doma neměla. Jen s ostatními dětmi nekomunikovala. Když se jí snažily nalákat do společných aktivit, beze slova utíkala za babičkou a schovala se do její náruče. Ani na Martino pobídnutí, aby se do společné hry zapojila, nereagovala. Marta to párkrát nakousla v rozhovoru se synem, ale Libor ji vždy zaměstnal něčím důležitějším. Několikrát vzala Marta vnučku i domů. Zejména v době, kdy byla doma Sofie a Daniel. S jasným úmyslem ji přimět ke kontaktu s jinými dětmi. Sofii pŕedem vysvětlila, že by od ní chtěla, aby Leu vtáhla do hry a mluvila s ní. Byla to vnímavá a šikovná dívka. Babiččinu snahu rychle pochopila, vymýšlela společné hry pro všechny, ale vždycky to nějak drhlo.

“Babi, ta Lea je opravdu divná. Proč si nechce s námi hrát?” ptala se jí Sofie po několika pokusech.

“Není vůbec zvyklá na děti a cizí lidi. Rodiče s ní asi moc mezi ostatní děti nechodili.”

“Protože je jiná? My máme ve škole také vietnamské děti a jsou normální jako my. A hlavně to jsou větší šprti, mají výborné známky.”

“Lea je hodně podobná své mamince. Ta se sice narodila tady v Čechách, ale vietnamským rodičům. Ale povahu bude mít Lea spíš po tatínkovi. Je taková nedůvěřivá a bojácná. Zkus s ní mít ještě chvíli trpělivost.” nabádala Marta Sofii.

 

Nakonec pomohla s integrací děvčátka do Martiny rodiny jejich stará kočka. Možná se rozpomněla na doby, kdy byla malým kotětem a s dětmi si hrávala každý den. Nejdřív se nenápadně vplížila se do haly, patrně s cílem se uložit někde v teple a schrupnout si. Odtud se dostala do pokoje mezi děti. Tak dlouho dlouho se jim pletla pod nohama, až ji vzali na vědomí. Daniel začal kočku škádlit a nakonec se rozpoutala honička. Lea kočku i děti sice jen sledovala, ale bylo jasné, že ji živé zvířátko zaujalo. Pozorovala ho dlouho z bezpečné vzdálenosti, až po dlouhé době se odhodlala kočku lehounce pohladit. Pak se jí kočka uvelebila u nohou a spokojeně pŕedla. Lea se neodvážila pohnout, ale ve svém strnulém postoji vypadala blaženě. Od té doby chodila Lea za Mícou ochotně a ráda. Kočka vždycky vytušila, když Lea přišla a nějak se dostala dovnitř. Jejich náklonnost byla vzájemná. Lea postupně začala komunikovat jak s dětmi, tak i s dalšími dospělými v rodině.

 

Lenka využila svých  známostí  a  podařilo se jí  pŕedběžně dohodnout pro Leu místo ve školce, kam chodil Daniel. Marta to Liborovi vyřídila, ale ten si nenašel za celý týden ani chvilku času, aby tam zavolal. Natož aby tam zašel s Leou na schůzku. Marta mu to během týdne několikrát připomínala, ale bylo to jen házení hrachu na stěnu.

Lenka byla na rozdíl od Marty žena činu, a tak začala Libora zpracovávat hned  po společném nedělním obědě.

“Co říkáš na tu školku? Už jsi tam zavolal?”

“Ještě ne, neměl jsem čas.” zabručel nezřetelně Libor.

“Nebudou na tebe čekat do nekonečna, ozvi se jim co nejdřív. Martě by se ulevilo, je na ní vidět, že jí to hlídání občas zmáhá. A Lea by stejně měla jít mezi děti. S pomocí naší kočky se už trochu socializovala a školka by jí jen prospěla.”

“Neprosil jsem tě, abys tu školku sháněla. Mai si nepřeje, aby Lea šla už teď do školky. A navíc by ji už za týden mohli pustit z nemocnice domů.”

“Ale bude na rizikovém těhotenství a bude ráda, když bude mít klid a trochu času pro sebe. Stejně by byla Lea byla zpočátku ve školce jen dopoledne.” snažila se Lenka vnutit Liborovi rozumný kompromis.

Slovní přetahovaná mezi nimi trvala dlouha a stejně nikam nevedla. Nakonec se Libor naštval, sebral dceru a odjel nasupeně domů.

 

Marta i přes svou únavu a nechuť dál synovi pomáhala. Lea jí jako malé soukromé sluníčko dokázala rozzáŕit každý den. Když Libor už poněkolikáté zmínil, že jeho ženu propustí příští týden z nemocnice, začala přemýšlet o tom, jak to bude dál. Koncem týdne se Libora zeptala přímo:

“Po víkendu Mai pustí z nemocnice domů, mám pro ni něco připravit? Budete mě tady ještě potřebovat?”

“Mai nic nechce, říká, že všechno zvládne. Cítí se dobře a těší se moc domů.” odpověděl Libor, jakoby si tu odpověď dlouho pŕipravoval.

“Taky bych se na jejím místě těšila domů. A co ty? Také si myslíš, že nebudete potŕebovat žádnou pomoc? Máš vůbec svůj vlastní názor?” 

“Mám. Už mám všeho po krk. Pořád jen poslouchat, co a jak bych měl udělat. Je na čase, aby se náš život vrátil do normálu.” odpověděl Libor naštvaně.

Ta věta bolela víc než všechny hádky. Marta to na sobě nedala znát, ale synovo chování se jí hodně dotklo. Přemýšlela, kde udělala při jeho výchově chybu. Trápila se tím, co teď dělá špatně, když se snaží synovi pomáhat v těžké životní situaci. Stejně nic nevymyslela. Nakonec přemluvila sama sebe, že bude nejlepší se v tom nepitvat  a rychle se vrátit ke svému vlastnímu životu. Ten už několik týdnů významně zanedbávala. Domluvila se s Evou, že zítra společně vyrazí na aerobik v bazénu a potom proberou všechny novinky u kávy. Stejně byla zvědavá, jak se vyvíjí její vztah s Tonym. Čas strávený s kamarádkou, na kosmetice i u kadeřnice byl osvěžující změnou v jejím životě. S Petrem si v sobotu zašli na oběd do své oblíbené restaurace. A měli ještě celé odpoledne času, aby se věnovali plánování své jarní glampingové dovolené.

 

V pondělí ráno odjela s Petrem do firmy. S myšlenkou, že zkusí vyřešit alespoň ty nejakutnější pracovní resty. Ještě než stihla cokoliv začít, zavibroval jí telefon. Volal Libor. Hlas měl zlomený.

„Mami… Mai v noci potratila. Potřebuju za ní jet. Prosím… pohlídáš dnes Leu?“

Marta na okamžik ztratila řeč. Všechna předchozí zranění, výčitky i hořkost se rozplynuly v jediné myšlence: Je to můj syn. Bolí ho to.

„Ano,“ řekla tiše.

A už věděla, že některé role v životě nikdy úplně nekončí