Nemám ráda živly. Naštěstí bydlíme na kopci, takže u nás nehrozí povodeň. Vichřice se ale bojím v létě i v zimě. Jedna taková nás kdysi v polovině prosince pěkně potrápila.

S nastupující zimou přišla tehdy i špatná předpověď počasí. Proto jsem se rozhodla na nic nečekat, a ještě před Vánoci provést revizi a opravu naší plechové střechy. Celkem rychle jsem sehnala firmu, která udělala obhlídku, po níž dva maníci ihned vyrazili do blízkého řetězce pro domácí kutily nakoupit speciální hřebíky.

Vrátili se nadšení: „Paninko, máte štěstí, měli tam hřebíky v akci.“

Paninka, tedy já, si spokojeně mnula ruce. Nad cenou i nad tím, jak jim práce pěkně odsejpala.

„Tak a teď se můžou začít čerti ženit“, pomyslela jsem si, když odešli.

Za dva dny se skutečně ženit začali, a to tak důkladně, že se celá ta naše slavná opravená střecha roztřásla, až se nakonec rozhodla vydat na výlet, na prohlídku naší ulice. Našli jsme ji o dva bloky dál. Štěstí bylo, že nikoho nezranila a ani nezničila žádné z mnoha zaparkovaných aut.

Ptáte se, jak se to mohlo stát? Příčinou byly střešní hřebíky v super nabídce. Řetězec věděl, proč je do ní dal, a proč se jich rychle potřeboval zbavit…všem těm nově zatlučeným ulétaly hlavičky a ty staré, kterých bylo už málo, nápor větru neudržely.

Od té doby ke slevám přistupuju s velkou nedůvěrou. Nebýt pojistky, přišla by mě tahle akce docela draho a měla bych pěkný vítr i v peněžence.

Tuto neblahou, dvacet let starou záležitost, mi připomněly události minulého týdne. Stala se totiž také v pátek. Sice nebylo třináctého, ale shodou okolností to bylo zrovna v den, kdy měl v jižních Čechách pohřeb strýc. Vzhledem k tomu, že domeček byl můj a strýc manželův, delegovala jsem manžela. Jen jsem provedla zevrubnou kontrolu jeho zevnějšku. Zda má správný oblek i kravatu a čisté boty. Poté, co jsem ho shledala způsobilým k reprezentaci naší rodiny, jsem šla zavolat hasiče a shánět plachty na zakrytí střechy. Po pár telefonátech mi zrak sklouznul na židli, kde jsem zahlédla tmavou zimní bundu.

„Ježiš, ty´s tu nechal bundu. Já si toho všimla až teď. Nechceš se pro ni ještě vrátit? Vždyť tam zmrzneš,“ zavolala jsem mu obratem, protože hřbitovní kapli znám. Nikde jinde jsem takovou zimu, a tak strašné obřady ještě nezažila.

Prožívala jsem přitom jakýsi svůj vnitřní pocit selhání. V naší rodině totiž platím za člověka, který má o všem přehled a rozhoduje ty nepodstatné maličkosti, jako: kdy co opravit, jak přestavět nábytek a kde pak všechno najít, kam na dovolenou, jaký vybrat hotel a tak dále, kdežto ty zásadní věci, například koho volit, řeší on.

Manžel se vracet nechtěl, byl už daleko. „Neboj se toho, to dám.“

Tak jsem se tedy nebála.

Večer se vrátil a rovnou vletěl do vany s horkou vodou. Teprve až po koupeli a dvou panácích rumu byl schopen mi vyprávět své zážitky.

Ve hřbitovní kapli byla kosa jako blázen. Lidí přišlo poměrně málo, takže ji ani nestačili zadýchat. Obřad byl podle očekávání nekonečný, kněz nudný a z kůru se linulo falešné kvílení místních babiček. Vzhledem k tomu, že strýc byl, stejně jako můj muž, zapřisáhlý jazzman, působilo to skoro morbidně. Manželovi začínala být zima. Obřad nakonec skončil a průvod pozůstalých se vydal se strýcem na jeho cestu poslední - k uložení do hrobu.

V tu chvíli už vichřice dorazila i na jih. Hustě sněžilo a foukal severák. Všichni se choulili zimou, vyhrnovali límce péřovek, vytahovali šály, čepice a rukavice, jen můj muž hrdě kráčel za rakví pouze v saku.

U hrobu přišly na řadu další modlitby. I manžel se už modlil. Aby to vůbec přežil. Zcela viditelně se začal třást zimou, takže si toho všimli i ostatní smuteční hosté. Všichni ho litovali a nebožtíkovi už téměř nikdo nevěnoval pozornost. Vdova mu nabídla svůj šál, jeden bratranec čepici a druhý rukavice. Manžel se kromě strýce začínal pomalu loučit i se svým životem, při kterém ho držela už jen píseň „Blues na cestu poslední“, kterou mu v duchu zpíval.

„Černej nebožtíku
Máš to ale kliku
Za chvíli do temný hlíny budeš zakopán
Nás jsi nechal v bídě
Sám se vezeš jako pán

Jen kopyta koní
Hrany tobě zvoní
Málo lidí dnes pro tebe slzy polyká
Je to smutnej funus, chybí ti tu muzika

Kam ti pozůstalí
Kam ti vlastně dali
Věnce, kytky, pentle, svíce
Marně se tě ptám
Proč je rakev holá, to ty asi nevíš sám

Můj milej nebožtíku
Když nemáš na muziku
Poslechni mou radu trochu nevšední
Zazpívej si sám blues na cestu poslední“

Když mu v hlavě dozněly poslední tóny a konečně uslyšel závěrečné: „Amen“, vyrazil rychle k autu, kde při nastupování letmo zavadil pohledem o zadní sedačku…

A tam uviděl ležet svojí pěknou novou tmavou zimní bundu. Ta, co zůstala doma, byla moje. Měli jsme je totiž stejné.

Vyslechla jsem si cosi dost nepříjemného. Nechápu, co řešil. Vždyť ani ne za čtrnáct dní byl z angíny venku. Aspoň dostal taky lekci a viděl, kam až vede slepá víra.

Teď se oba svorně řídíme heslem: Důvěřuj, ale prověřuj.

Slevám ani vlastní manželce se prostě věřit nedá.

Zdroje:

Píseň Jiří Suchý/Jiří Šlitr: Blues na cestu poslední

Parafráze citátu Jana Wericha

Odkaz na předchozí článek - pro ty, co neví, co se stalo minulý týden:

www.i60.cz/clanek/detail/38087/jak-jsem-malem-plakala-na-cizim-hrobe