Dnes se podíváme do Irska. Každého, kdo na ostrov omývaný chladnými vodami Atlantiku zavítá, zaujmou zelené louky, prastaré památky a pivní kultura, kterou malý hrdý národ úspěšně exportoval do celého světa.

Mě při podzimní cestě do Irské republiky i Severního Irska pochopitelně především zajímalo, kde všude narazím na české stopy. 

Do poloviny 19. století bylo Irsko domovem pro více jak 8,5 milionů obyvatel. Hustotu osídlení mělo mnohem větší než Anglie. Vztahy ostrovních sousedů historicky zřídka kdy připomínaly idylu. Většinu půdy třímala šlechta a angličtí protestanti, zatímco chudobní katoličtí rolníci si pozemky nevýhodně pronajímali a žili v těch nejnuznějších představitelných podmínkách. Klíčovou plodinou pro obživu rozvětvených rodin byly brambory. Anglii zachvátila průmyslová revoluce, průmysl se rozvíjel, města bohatla z technických inovací, zatímco v Irsku se zastavil čas a až tři čtvrtiny obyvatel živilo zemědělství. 1845 byl rokem ničivé tragédie v podobě bramborové plísně, která během několika málo dní dokázala hnilobou zlikvidovat úrodu na celém poli. Několik let po sobě byla sklizeň zničená a nastal hladomor, spojený s epidemiemi tyfu, úplavice a cholery. Irové začali masivně prchat do Ameriky a Kanady a během jediné dekády ostrov přišel o dva miliony lidí. Národ se z této rány těžce vzpamatovával po generace. Cesta za novou nadějí vedla přes rozbouřené vlny Atlantiku na palubách ohromných zaoceánských parníků. Nejslavnějším byl pochopitelně Titanic, postavený v docích v Belfastu a spuštěný na vodu v květnu 1911. Jak známo, hned při první komerční plavbě v dubnu následujícího roku narazil do ledovce a potopil se.  Z 2225 pasažérů a členů posádky se zachránilo jen 713. V Belfastu dnes proudy návštěvníků míří do majestátného muzea Titaniku, kde mohou podrobně zkoumat i osudy těchto lidí. Na palubě se zřejmě nacházelo 49 českých rodáků. Osm z nich přežilo, včetně jednoho černého pasažéra původem z Brna. 

„Země svatého Patrika“ se zcela nevymanila z područí Londýna ani po vyhlášení nezávislosti v prosinci 1922. O desetiletí později se stal předsedou výkonné rady neboli irským ministerským předsedou nacionalista Eamon de Valéra, který se nehodlal smířit s pokračující podřízeností Irského svobodného státu velkému bratrovi. Nová doba měla přinést rovnocenné partnerství. Britské kabinety Ramsaye MacDonalda, Stanleyho Baldwina a především pak Nevilla Chamberlaina, který se musel vypořádat se zhoršující se mezinárodní situací, pociťovaly, že nejzranitelnější místo impéria se paradoxně nachází hned za humny. Tři přístavy, dosud v držení královského námořnictva, byly předány pod správu irské vlády, čímž se zlepšila obchodní situace ostrova. Pro komplikovaném vyjednávání došlo k vyplácení renty za zabranou irskou půdu, ku spokojenosti místních byla upravena i celní politika. Hlavního cíle, tedy sjednocení jihu se severoirským protestantským Ulsterem, který zůstal součástí impéria, však hbití irští vyjednavači nedosáhli. V letech druhé světové války si Irsko udrželo neutrální status, změnilo se ovšem v rejdiště špionů a Valéra dokázal na britských představitelích, včetně tvrdohlavého Churchilla, vybojovat další ústupky. I přes neveselou historii a komplikované mezinárodní postavení Irsko za svůj nový domov zvolilo několik set Čechů. Diplomatické vztahy mezi zeměmi byly navázány v prosinci 1929, kdy se v Dublinu otevřel československý konzulát v čele s Pavlem Růžičkou (1887-1961), původně úředníkem, který před první světovou válkou pracoval pro různé firmy v několika evropských zemích, včetně Ruska. Tam v červenci 1915 vstoupil do československých legií, absolvoval v jejich řadách sibiřskou anabázi a skončil v Japonsku, kde vykonával v hodnosti majora funkci vojenského atašé. Po vzniku Československa oficiálně vstoupil do diplomatických služeb a do Irska byl vyslán nejprve na sedm let (1929-1936) coby konzul a znovu po druhé světové válce (konkrétně v červnu 1947) už v pozici vyslance. Růžičku lze označit za klíčovou postavu prohlubování česko-irských vztahů v první polovině 20. století. Nad rámec svých úředních povinností přednášel, publikoval, popularizoval českou kulturu, pomáhal produktům tuzemských firem proniknout k irským zákazníkům. 

 

  
Československý konzul /Pavel Růžička a podnikatel Milan Mládek. Obě fotografie
poskytnuty z archivu M. Nekoly

 

Ve 30. letech platila na irském pracovním trhu značná omezení vůči přistěhovalcům a statistiky neuváděly více jak 330 zaměstnaných cizinců, z toho 55 občanů Československa. Většinou působili jako inženýři, strojníci, lihovarníci, cukrovarníci a v dělnických profesích. Továrna na kůže Plunder & Pollak z Litoměřic v roce 1937 vyjednala nákup závodu v Carrick-on-Suir v jižním Irsku. František Hitschmann byl dosazen do funkce ředitele a pod jeho vedením firma úspěšně dodávala na trh pásky, řemeny a kabelky.

Byť nevelká, krajanská komunita v Irsku bedlivě sledovala dramatický vývoj doma. 28. září 1939 vzniklo v Dublinu pobočka Českého národní sdružení, v jejímž čele stál Ladislav Zámarský, povoláním manažer lihovaru v Dundalku. Ústředí této organizace sídlilo v Chicagu a celosvětově koordinovalo zahraniční odbojovou akci. Po nacistické okupaci se do Irska dostaly další tři desítky československých občanů, převážně Židů. V průběhu války zde tedy žilo okolo 90 krajanů. Byli roztroušeni po celé zemi, krapet větší koncentrace se nacházela v Dublinu a v Carlow ve středním Irsku, proslulém největším cukrovarem, firmou Irish Sugar Company (v irštině Comhlucht Siúicre Éireann), zaměstnávající stovky dělníků různých národností. Původem brněnský Němec Theodor Hayek v ní zastával vysokou pozici a byl údajně nejlépe placeným manažerem v zemi. Další nejvýznamnější podniky v tomto odvětví sídlily v městečkách Thurles, Tuam a Mallow.

Když válka skončila, někteří se vrátili domů, většina zůstala. Zkoumaly se možnosti posílení hospodářských vztahů. Z iniciativy Františka Šmolky, dříve majitele továrny na klobouky v Chomutově, byla ještě v dubnu 1945 založena Československo-irská obchodní společnost s úmyslem monopolizovat si obchodní výměnu mezi oběma státy v nepřehledných poválečných podmínkách. Ministerstvo zahraničí tomu však rychle učinilo přítrž. Šmolka se nevzdával a v součinností s vyslanectvím domlouval alespoň dodávky irské vlny a uzenin do Československa.

Již počátkem 20. století založil Josef Sochor továrnu na textilní tisk ve Dvoře Králové. Brzy se stala světovým lídrem v zavádění nejmodernějších tiskařských technologií, vlastnila řadu patentů na sítotisk a zaměstnávala přes 1 500 lidí. Syn Zdeněk ještě před okupací a zkonfiskováním majetku společnosti utekl do Londýna, kde obdržel od ministerstva obchodu povolení a grant k vybudování podobného závodu v Belfastu. Sochor mladší se sebevědomě pustil do výroby ubrusů, utěrek, spodního prádla a oděvů s potiskem, zakoupil složité stroje na tkaní látek, napůl lněných a syntetických, a v roce 1948 zakoupil nevyužívané prostory na letišti Newtownards východně od Belfastu, kde založil zcela novou společnost Crepe Weavers Ltd. Potřeboval spolehlivé spolupracovníky a nalezl je v dalších krajanech, uprchlících před nacismem a posléze komunismem, především v Alfredu Landsbergerovi (1894-1964) a Josefu Mládkovi (1901-1983), kteří oba měli v oboru bohaté zkušenosti. Landsbergerové po generace vlastnili velkou textilku ve Frýdku, Mládek ve Studenci v Podkrkonoší léta provozoval tkalcovnu a prádelnu lnu. V roce 1948 s rodinou emigroval, Sochor jej nalákal do Severního Irska a zanedlouho se začal psát pohádkový příběh dalšího českého podnikatelského úspěchu. Mládek o pár let později Crepe Weavers přímo odkoupil. Tehdy byly žádaným artiklem na trhu nylonové punčochy, firma se zaměřila na tkaní nylonu a velmi se jí dařilo. Jako první na světě vyvinula, pro zefektivnění výroby, vodní tryskové tkalcovské stavy. Pokračovatel, syn Milan Mládek (1930-2023) později převzal vedení a firma se vyšvihla do čela výrobců syntetických tkanin v celém Spojeném království. Jako jeden z nejúspěšnějších podnikatelů Severního Irska byl v roce 2007 jmenován českým honorárním konzulem a ve funkci otevíral dveře na irský trh mnoha našim firmám.

 

Tkalcovské stavy v Crepe Weavers. FOTO: Z archivu M. Nekoly

 

Jmen krajanů, jejichž osudy na „zeleném“ ostrově vešly ve známost, je pochopitelně více. Poloviční Čech Ernest Gébler se zařadil mezi uznávané novelisty. Helena Lewis (1916-2009), rozená Katzová, byla slavnou tanečnicí a choreografkou narozenou v Trutnově. Přežila holocaust, po válce se s irským manželem odstěhovala do Belfastu, kde založila profesionální taneční studio. Hrůznou válečnou zkušenost často přenášela do vlastní tvorby, se souborem například připravila představení Tanec Anny Frankové. V roce 1999 česky vyšly její paměti (Přišel čas promluvit).

Karel Bačík (1910-1991) z Nové Říše u Telče za první republiky vlastnil na Vysočině několik skláren, které byly po válce znárodněny. Odešel do městečka Waterford na jihovýchodě Irska, kde v roce 1947 založil Waterford Crystal, továrnu na výrobu luxusního broušeného křišťálu. Zásadním krokem se ukázalo najmutí dalšího českého skláře a designéra Miroslava Havla (1922-2008), který stál za návrhy ikonických motivů sošek, váz a lustrů pro světovou smetánku.

Po sametové revoluci a zejména po vstupu do Evropské Unie do Irska zamířily tisíce mladých lidí od nás na brigády a za studiem. Mnozí se tu usadili a založili rodiny. Dodnes na ostrově tedy žije početná komunita, v Dublinu funguje česká škola, naše studenty najdete i na univerzitách v Dublinu, Corku, Galway, Limericku či Maynooth. Nedaří se jim zle. Jak by také ne, Češi tu vždy měli dobré jméno, a navíc se přece těší z ochrany svatého Patrika, patrona celého ostrova.