Také to tak někdy máte, že si bloumáte po venku, je vám po těle lehounce, cítíte se svěže, nic nebolí, samovolně se usmíváte? Jindy kousavý svetr vás něžně hřeje a něco ošlapané boty netlačí, ba naopak sedí, jako ulité? Současně vám neběhají hlavou myšlenky, jak pominuté puberťačky s úsilím se prosadit, naopak, souzníte se vším, co vás obklopuje v bezbřehém klidu? Tak tomu já říkám, že do mne drclo štěstí.

Drcnutá štěstím se loudám a všechno se mi na pohled zdá krásné. Přeji si to rozpoložení nevyplašit, pro jeho čistotu, nehmatatelnost, beztížnost. Téměř se nenadechuji, abych labutěnku vnitřního prožitku výdechem nevyfoukla.

Drcnutá štěstím se ztrácím v čase. Mír v duši se mi zrodil přetavením mých obyčejných všedností – nikdo momentálně ode mne nic nepotřebuje, vše je vypořádané, nikomu nic nedlužím, nikdo mi nic nedluží, miluji a jsem milována, já i mé okolí jsme relativně zdrávi, jsem potřebnou babičkou a nikomu nepřekážím. Prostě a zkrátka, je vše v pořádku.

Život je prima. Na světě je krásně.

Ještě si chvíli a blaženě kráčím jakoby ve stavu bez tíže, než přijde – střih! O slovo se hlásí hašteřivé myšlenky.

Je opravdu všechno v pořádku?

Boty mi ztěžknou. Vnitřní spokojenost je pryč. Píchne mne u žaludku. Čarodějka pochybnost mi soukromý křišťálový pořádek hroutí do cinkavých střepin obav a strachů, přicházejících ze vzdálenějšího surového světa.

Štěstí odletělo a já jsem se nechala vlákat do mého vnitřního rozhovoru o chamtivé podbízivé realitě, která dnes ráda obléká šaty zalátané z pojmů: oligarchická tyranie, sociopatiské elity, Epsteinovy spisy, transhumanismus, psychopatologie a koncentrace moci, digitální fašismus, monopolizace ekonomiky, konspirační debilizace, sebevražedná legitimita, udržitelnost stability planetárního systému aj.

Brrrrrrrrrrrrrrrr!

Tolikrát jsem si slibovala, že příště ty chytrosti číst nebudu. Jen mi dělají v hlavě kotrmelce. Vnucují mi pocity bezmoci a provinění za to, že tuším, že svět už není v pořádku, a že si dopřeji drcnutí se se štěstím.