Když jsme si se ségrou koupily své první hole nordic walking, byly jsme plny nadšeného turistického očekávání. Neboť jsme byly okouzlené. Jimi.

Na dovolené na Šumavě nám totiž hole půjčili. Šlo o první vzájemné setkání. Vydaly jsme se s nimi ze Zadova na Churáňov a zase zpět. Když jsme pak nazítří ráno lezly z postele s výkřikem „...zasr... hole!“, okamžitě uzrála myšlenka pořídit si vlastní. Byly jsme totiž dokonale namožené. Logicky jsme usoudily, že takový stav musí být zdraví prospěšný. Navíc nám, za dalších pár dní tréninku, svaly v železo ztuhly.

Kauf jsme po návratu do Prahy provedly a staly jsme se majitelkami turistických pomocnic s půvabným jménem  Komperdell. Takže -  komprdelky. A hned jsme začaly se sourozencem kout plány, jak bychom je odpremiérovaly na úrovni.

Károv, dnes obec Zálepy (Wikipedie)

Napadlo to mě. Však mi to taky ségra později asi stokrát vyčetla. Že bychom mohly trénovat na Kárově, kde jsme 50 let nebyly. Od prodeje naší chaty. Jezdívali jsme tam s rodiči z Braníka vlakem. Nejdřív na Jarov. Poté jsme všichni, i s davem spolucestujících,  stoupali serpentinami po Jarovské skále až nahoru na Károv. V době, kdy ještě existovaly pracovní soboty, jsme se pravidelně podíleli na veřejné kulturní osvětě. Cesta vlakem byla totiž možná až po poledni. Ale v půl druhé bývala v rádiu pravidelně rozhlasová hra. Abychom o ni se sestrou nepřišly, vymyslel táta grif. Na ruksak si pověsil tranzistorák a my s mámou jsme šly za ním a poslouchaly. A za námi následoval husí pochod dalších závislákû. Kdo zájem neměl, ten nás "obeplul".

Ona cesta se jmenovala Virlovka. Na paměť továrníka Virla, kterého tam v třicátých letech minulého století zavraždil šílený náhodný střelec. Dokonce i pomníček tam ten chudák měl. Onen hrůzný příběh - s několika oběťmi - se dokonce dostal do knihy J. Marka a poté i do seriálu Hříšní lidé města pražského. Povidka se jmenuje Černé rukavice. Tolik kriminalisticko-literární vsuvka. 

Jarovská skála  (Wikimedia Commons)

Tentokrát jsme ale jely autobusem z Kačerova. Takzvaně vrchem, přes Dolní Břežany. Doslova luxus, protože za našich časů byl možný jen ten vlak. Spodem, podél Vltavy. Pokud jste ovšem neměli auto. A my ho neměli. Nyní, v novém století, jsme  žasly nad proměnami venkova v satelity a v neuvěření jsme zíraly na honosná sídla nových movitých usedliků.

V cíli jsme rázem hupsly do našeho dětství. Některé domy a chaty zůstaly pořád stejné, jen byly nějaké menší. Stromy naopak děsně vyrostly. Morušová alej za plotem u silnice byla pryč. Skoro jsme nad ní zaplakaly. Jedli jste někdy moruše? Červené, černé i bílé? Pokud ne, přišli jste o hodně.  My je tam úspěšně s kamarády kradli. Nikdy na jejich chuť nezapomenu...

Naši starou chatu a zahradu jsme ani nezahlédly. Nový majitel obehnal své latifundie vysokou a neprůhlednou dřevěnou hradbou. Ale viděly jsme, že z jedličky, borovic a smrků, které jsme v průběhu let zasadili, se stal les…

Naše chata v roce 1960. Babička, máma a já v popředí i s nenáviděným okluzorem (z archivu Šárky Bayerové)

A tak jsme si rozumně zakázaly emoce a pokračovaly v turistickém úsilí. Komprdelky nám pomáhaly vykračovat za naším cílem. Lesní pěšinou ke skále nad Vltavou, kam jsme se jako malé holky vydávaly na zapřenou. Veškeré dětské osazenstvo z Károva mělo totiž zákaz "na skály" chodit. Nebezpečí úrazu. Pročež jsme tam samozřejmě chodili všichni. Našly jsme svou milovanou skalku nad Vltavou, kde jsme pravidelně obdivovaly chlupatý půvab konikleců a přírůstky ještěrek. Byly tam pořád. Nastalo kochání a vzpomínání za šumění vzrostlých stromů (taky bývaly menší) a bohužel i rachotu automobilové dopravy směr Zbraslav. Kdysi tu bývávalo ticho...

Pohled na Vltavu z "naší" skály (z archivu Šárky Bayerové)

Při té příležitosti jsem stihla naplánovat, že po sestupu dolů protáhneme naše komprdelky přilehlým malebným Ohrobeckým údolím. Těšily jsme se na chaty v secesním stylu a zurčící potůček. A tak jsme vyrazily. Zde nutno podotknout, že Virlovka (dnes z neznámých důvodů "Vyrlovka") byla v minulých letech normálně schůdná a že po ní opravdu chodily davy. Nahoru i dolů. V pohodě ji zvládala i naše sedmdesátiletá babička, která nebyla nikterak sportovně založená. Se zátěží. Náš táta tudy běžně nosil vše potřebné. I drobné kusy nábytku. Jednou v zimě jsme tu na sáňkách stěhovali jím vlastnoručně vyrobenou skříňku. Ségra ji zezadu jistila. Je o sedm let starší než já, takže zásadně dostávala náročnější úkoly. Otec ale uklouzl a vypadly mu otěže. Naložené sáně poté nekontrolovaně odbočily z cesty a pozadu se řítily dolů ze strmé, téměř himalájské stráně. Ivana taktéž, neboť ji povoz strhl. Táta spěchal hned za nimi mohutnými skoky záchranáře. Náklad se zastavil a převrátil, neboť mu do dráhy vstoupila vzrostlá borovička. Otec ségru přeskočil a zoufale ohledával svůj méblový poklad. Ségra úpěla, že si myslela, že jde k ní a že je taky natlučená. Vůdce rodiny se navždy proslavil prohlášením, že její rány se zahojí, ale skřínku by musel lakovat znova...

Nyní už víte, proč byla zmíněná cesta "oblíbená neoblíbená". Znamenala pro nás sobotni, nedělní i prázdninové volno. Nikdy jsme ale netušily, co nás na ní zase potká.

Tolik z mé oblíbené historie.  Když jsme po padesáti letech stály na startovním bloku kýžené Virlovky, došlo nám, že nic není jako dřív. Zaregistrovaly jsme, že Virlův pomníček zmizel. A že roky jsou roky a skály žijí svým životem. Najmě opuka. Letité zvětrávání udělalo své. Cesta se podobala sestupu z Popocatepetlu. Všude šutry všech rozměrů. Komprdelky nám začaly v rukou překážet. Víc by bodly mačky a horolezecké lano. Bývalá pohodlná cesta se stala strmou. Nejhorší ale byly úseky, kde vylezly skalní masivy. Když jsem si na ně sedla, nohy mi vůbec nedosahovaly na schůdný terén. Ani po zadku se nešlo sesunout. Naštěstí měly skály výstupky, takže jsem sestupovala obličejem k masivu a chytala se okolních římsek. Své tyrkysové komprdelky jsem předtím vždy mrštila dolů. Samozřejmě se odřely. Dokonce jsem fungovala jako horský vůdce a navigovala vzpouzející se rozzuřenou sestru. Ty kecy bych si za rámeček fakt nedala. Tudíž jsem se nezavděčila ani jako zdatný průzkumník. Jediné, v čem jsme se shodly byly hlasité díky České televizi za časté opakování filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku. Odkoukané horolezecké grify se hodily. Sestup jsme zvládly za tři čtvrtě hodiny. Kdysi to trvalo tak dvacet minut.

Nádraží Jarov (z archivu Šárky Bayerové)

Na jarovském nádraží jsme se zřítily na lavičku. Obě jsme měly křeč v zátylku a nohy se nám klepaly jak strašilkám. Když jsem po chvíli opatrně připomněla plánovanou klidnou procházku malebným Ohrobeckým údolím, ségra se opět rozzuřila. Naprosto se přestala ovládat. Že prý mi kašle na zurčíci potůček a že už má mejch turistickejch nápadů dost! Ani se nehne, dokud nepřijede vlak. V tu chvíli mi došlo, že z našeho alpinismu směrem dolů nemám ani jednu fotku. Kdo by taky fotil, když jde o život... Posteskla jsem si nahlas. Chyba. Ségra začala znovu ječet. Že se tam kvůli mé stupidní (!!!) reportáži vracet teda nebude a že jsem zřejmě úplně šílená...! Taktéž mi vyhrožovala probodením svou taktéž odřenou (=zase moje vina), purpurovou komprdelkou. Rozumně jsem strategicky ustoupila. Vlakem jsme už odjely v sourozenecké svornosti.

Po návratu domů jsem se pustila jsem do googlování. Trápily mě pochybnosti o krkolomné cestě a absence fotodůkazú ze sestupu. Byla jsem natolik úspěšná, že mi docvakly okolnosti devastace Virlovky. Treckingová horská kola! Ti šílenci Jarovskou skálu sjíždějí! Konečně jsem pochopila výskyt zdánlivě nesmyslných, strmých zkratek. Aby některé skály a výstupky ti magoři objeli, berou to dolů rovnou po čuni...

Je to pravda. Nic není věčné. Ani oblíbené cesty. Naštěstí i pozitivně bouřlivé dětství zůstává v našich vzpomínkách....