Setkaly jsme se díky literatuře. Obě milujeme příběhy a knihy. Jarka dokonce tolik, že se stala dobrovolnou spolupracovnicí v knihovně, kde organizuje pravidelná setkání čtenářského kroužku. Sama také píše. Již spoustu let na různé blogy, ale vydala si také dvě knihy - zatím. První je souborem fejetonů a úvah, do druhé nashromáždila povídky. Jarčin literární styl mě okouzlil svou lehkostí, která spočívá v upřímnosti, jemném humoru a pozitivním náboji. Obdivovat musím ale také Jarčino obdivuhodné nasazení týkající se propagace, protože málokterý autor si hned zajistí tolik autorských čtení a besed. Jarka tím očividně žije, plní si svůj dávný sen?

 

Přála sis vždycky něco napsat? Stát se spisovatelkou? Nebo o jakém povolání snila malá Jaruška?

 Znělo by to hezky, že jsem se toužila stát  spisovatelkou už jako malá, ale pravda to není. Napsala jsem sice občas nějakou básničku, ale to bylo všechno. Já jsem vlastně nesnila o žádném povolání, ale o koních, psech a o velké lásce.

Kdy se ale vlastně autor stává spisovatelem? Podle čeho by se to mělo měřit?

 To je těžké, zde asi nehraje roli ani počet knih ani počet čtenářů. Myslím, že spisovatelem je ten, jehož knihy by na světě chyběly.

Jaký vztah ke knihám jsi měla v dětství?

 Knihy jsem už od dětství milovala, stejně jako maminka a tři sourozenci. Knížky byly pro mě nejkrásnějším vánočním dárkem, měla jsem je vždy přečtené dřív, než se ocitly pod stromečkem.

 Jaké žánry a autory si nyní nejčastěji vybíráš a kdo nebo co ovlivňuje tvůj výběr knih?

 V současné době čtu hlavně současnou beletrii, literaturu klasickou, historickou a literaturu faktu spíš výjimečně. Čtu české i světové autory, mám ráda silné příběhy, neotřelá témata. Uvedu pouze pár jmen: Scarlett Wilková, Jakuba Katalpa, Veronika Gonzales, Jaroslav Rudiš, Jiří Hájíček... Ze světových pak: Delphine Vigan, Jodi Picault, Ian Mac Ewan, John Boyne...

Literatuře se věnuji opravdu hodně. Sleduji novinky a nechám se inspirovat i od svých čtenářů v knihovně a na čtenářských klubech, jsem členkou několika čtenářských skupin na Facebooku.

 Nakolik byly povídky v knize Boženka a disidenti položené na reálném základě?

 Nejrealističnější je povídka Vzpomínky na nejednu vesnickou zabijačku, ale i v ostatních najdeme vždy něco, co se skutečně stalo. Ať už je to nevěra se špatným koncem, pád sestry do kadibudky nebo vyprávění Boženky o tom, jak ukradla ve školní knihovně zakázané Kunderovy Směšné lásky.

 Četla, či dokonce vlastnila jsi v době cenzury nějakou zakázanou knihu? A věděla jsi, že je zakázaná?

 Ano, v sedmdesátých letech kolovaly mezi studenty knihy Kundery, Škvoreckého, Kohouta, které byly fakticky zakázané, i když ne vždy na základě explicitního zákazu.

A také Švandrlíkovi Černí baroni, ti se rozmnožovali a sešívali, četli se po hospodách..., to bylo smíchu..

Psát jsi začala nejdříve příspěvky na blog, pak sis vydala knihu úvah a následně povídek – vypadá to, že prodlužuješ délku textů… Chystáš se na román? (Pokud ano, jaký a o čem? Pokud ne, proč ne?)

 Tvůj předpoklad je správný. Mám rozepsán román Kde lišky dobrou noc nedávají. Je to příběh dvou mladých lidí, kteří se odstěhovali v sedmdesátých letech minulého století z města na malou zapadlou vesnici. Neměli to vůbec lehké, přesto humor nechybí.

 Jak vnímáš ty osobně světový a český vývoj literatury? Nakolik se lišíme a přibližujeme ke světovému trendu?

 Já o literaturu strach nemám. Vznikají skvělá díla, ale píše se jinak než dřív. I knihy vypadají jinak. Čtenáři dnes nestojí o dlouhé popisy čehokoliv tištěné na hustých řádcích maličkým písmem. V tom jsme se světem zajedno.

Co se týká témat, máme se světem společné třeba téma holocaustu, u nás navíc vzniklo mnoho skvělých knih mapujících období po druhé světové válce a události, o kterých se dříve nemluvilo.

 Do jaké míry podle tebe definuje společnost svou právě vydávanou literaturu a naopak – jak definuje literatura společnost?

 Obojí se vzájemně ovlivňuje, tak to bylo vždy. Vezměte si například knihy Kateřiny Tučkové, Karin Lednické a dalších. Lidé, kteří např. neměli ponětí o údělů řeholnic nebo lidových léčitelek za minulého režimu, kteří netušili nic o tom, za jakou cenu se u nás těžilo „černé zlato“, to dnes nejenom vědí, ale jezdí se ta místa dívat i s dětmi. Není to skvělé?

 Kdyby sis měla vybrat nějaké jiné období v dějinách, ve kterém bys mohla tvořit, které by to bylo?

 Mám štěstí. Je to právě teď a tady.