Měla jsem v ten den před 15 lety naplánované kulturní odpoledne pro seniory v DSH a dolaďovala si scénář. Hledala jsem svoje oblíbené tmavomodré desky s klipem ke čtení textů a vypadlo na mě ze skříňky CéDéčko „W. A. Mozart – Best of.“ Říkala jsem si hned, že to není samo sebou. Vždy jsem totiž zahajovala program kulturním kaleidoskopem různých výročí známých osobností, ledacos bylo již připraveno, ale pořádná „třešnička na dort“ jako by mi chyběla. No ano, vždyť se právě blížilo polokulaté výročí skladatelova narození a 5. prosince dokonce proběhne výročí kulaté. Hledala jsem si původně jen lednové kulatiny, a tak mi milý Wolfgang proklouznul mezi prsty. Nu, a letos je to naopak – 27. ledna se završuje kulaté 270. výročí od narození tohoto hudebního genia, a v prosinci to bude polokulaté – 235. výročí od jeho úmrtí.

***

 27. 1. 1756

Když Anna Marie Mozartová rodila, upínala se k jediné myšlence: bude toto dítě žít? Tolik dětí už jí pomřelo, pět ze šesti, uvědomovala si s pocitem studené hrůzy, před níž člověka nespasí ani nejpokornější odevzdanost osudu…

Porodní bába, která děcku právě pomohla na svět, je teď váhavě držela, jako by si s ním najednou nevěděla rady. Vypadala neohrabaně, ale Leopold Mozart si pozval právě ji, protože byla nejlepší bába v celém Salcburku. Když se dítě nehýbalo, otec zneklidněl. Není snad chlapeček němý? Vždyť všechna zdravá novorozeňata křičí, říkal si. Leopold Mozart si zakládal na svém zdravém kořínku. V šestatřiceti letech měl jako dvorní hudebník salcburského arcibiskupa Schrattenbacha  plné ruce práce. Vyučoval hře na housle, vedl chlapecký sbor, sám hrál na housle v dvorní kapele a byl dvorním skladatelem. Najednou se ho zmocnil strach, že dítě zemře a s ním zemře všechno. Dcera Nanynka se sice už v necelých pěti letech učí hrát na clavicembalo, ale je to přece jen děvče…

Bába viděla, že dítě ještě žije, a pořádně je pleskla. Chlapeček se rozplakal. Ještě nikdy žádný zvuk nezazněl Leopoldovi líbezněji. "Buď Bohu chvála, toto znamení života je učiněná rajská hudba!"

„Ten je ale ošklivoučký, co, ať se na něho podíváte z které chcete strany,“ řekla bába, prohlížejíce si drobounké novorozeně ve světle lampy.

***

U křtu dostal tento budoucí genius muzikus velmi dlouhé jméno:

Joannes Chrysostomus Wolfgangus Theophilus Gottlieb Mozart.

Od 6 let koncertoval, některé zdroje uvádí, že v 11 letech, jiné, že ve 14 letech složil první operu. Už jako dítě procestoval koncertně půl Evropy.

Za svůj krátký život (završil pouhých 35 let) vytvořil  626 děl – opery, operety, symfonie, koncerty, komorní hudbu, mše a chorály.

Byl malý a hubený, měl rád kulečník a tanec. Choval doma kanárka, špačka, psa a měl i koně k rekreačnímu ježdění.

Větší oblibu než v rodném Rakousku měl u nás - „Mí Pražané mi rozumějí“ je jeho nejznámější citát.

Oženil se s německou operní pěvkyní a spisovatelkou Constanze Weberovou a měli spolu dva syny, kteří se dožili dospělosti.

Když 5. 12. 1791 zemřel na infekci ve Vídni, měl jen malý pohřeb. Ve stejnou dobu však zněly Prahou půl hodiny všechny zvony a na mši přišlo ke sv. Mikuláši na 3000 lidí.

Miloval Prahu a Praha milovala jeho.

 

***

 „Hudba není ukryta v notách, ale v tichu mezi nimi.“

                    Wolfgang Amadeus Mozart

***

 Epitaf  W. A. Mozarta:

ZDE ŽIJE MOZART

JENŽ VĚŘIL V COSI,

CO NEMÁ JMÉNO,

CO NELZE VYSLOVIT.

NAMÍSTO SLOVY HOVOŘIL HUDBOU.

PO SMRTI VLASTNÍ TĚLO UPŘELI MU,

PRÝ BYLO NEZNÁMÉ.

A ZAPADLO V NEZNÁMÉM HROBĚ.

RADĚJI VĚŘME,

ŽE NEBYL POCHOVÁN, NEBOŤ NEZEMŘEL.

SLYŠÍTE?

Stymean Karlen

***

 

Použita ukázka a epitaf z knihy „Mozart – člověk a genius“ od Davida Weisse a doplňující informace z volně dostupných zdrojů.

 

   Foto knihy: Iva Bendová