"Co to tam pořád šudláš! Dodělej to a pojď už!" slýcháváme od druhých. "No, jen si to tam takhle šudlej, počkej, von příde Karel a uvidíš, co ti na to řekne!" už třeba dost výhružně. Nebo jindy dobrácky: "Až si to došudláš, přijď za mnou, půjdeme ven na procházku."

Nikdo mi ale nikdy neřekl, co to je to šudlání. A tak si myslím, že to asi nikdo pořádně neví. Zajímalo by mě taky, jestli je dobré nebo špatné šudlání.

Podobným výrazem je typicky české šolíchání. "Tak to tu nějak došolíchej a přijď pak za námi" nebo "Ty už to zase pěkně šolícháš" nebo dokonce "Jojo, šolíchání, to by ti šlo, ale co takhle něco pořádnýho!"

Obojí má potom pejorativní nádech, jak šudlání, tak i šolíchání. A když k tomu ještě přidáme typicky české šmrdlání, začneme se v tom ztrácet úplně a neubráníme se úsměvu. Do cizích jazyků to půjde přeložit jen těžko. (To je ostatně osud většiny českých nadávek i vulgarit a sprostých slov). Pro cizince je dost těžké zjistit, že šolich je vlastně kšeft, který se dělá až po práci - někteří odvážlivci jsou však schopni něco šolíchat i při práci.

Že šudlání anebo šmrdlání je vlastně takové nějaké hlazení po povrchu, tak aby se neřeklo... něco taky typicky českého, co souvisí s tím, že si dokážeme práci "šetřit", nelze nikomu cizímu snadno vysvětlit. Vypadá to tak, že navenek práci předstíráme, šudláme to nebo šmrdláme, a jelikož jsme to nestihli, budeme se k této práci, pardon, k tomu šmrdlání muset vrátit i zítra, alespoň tak na čtyři hodiny. A nejspíš to nestihneme ani zítra, takže úplně dokončit to půjde snad pozítří. Snad. Asi.

"Ježišmarjá, on už zase šmrdlá na ty housle! Ať toho hned nechá, muj starej šel před chviličkou spát a večer de zase na noční! Jestli ho tim šudláním šmrdlánim probudí, tak snad pude a zabí ho!", jak bych to slyšel včera. A že už je to let, kdy to řvala naše sousedka, pavlačová to žena. Právě na mě.

"Esi se tam nepřestane šmrdlat okolo těch očiček, tak se toho ekzému nikdá nezbaví pani, nikdá ... ", radil obvoďák mé mamince, když jsem byl hodně malinký. To ještě žádný housle nebyly na světě, že.

"Šudlá si tam tim prstičkem mezi nožičkama", jiný pan doktor o mé sestře, "co pak tam sákryš má? Že by jí tam něco svědilo?" Sestra se nejspíš už v raném věku právě takto hodlala uspokojovat. A od toho se dostáváme k dalšímu slovu začínajícímu podobně, a to je šmajchlování.

"Když s tim nepřestanete, řeknu to na vás! Já sem vás včera viděl, jak ste se šmajchlovali dole u rybníka, a řeknu a řeknu, a váš táta vám voběma zmaluje ty vaše zadky, to uvidíte!", pořvával na mne a moji dětskou lásku Miveček, kamarád z mateřské školky. Jak vidno, láska kvete v každém věku.

Ta naše čeština fakt neztrácí švunk. Podobně jako švunk moře, jak je na pohlednici. "Pane Kníže," řekl výpravčí Hubička v Ostře sledovaných vlacích, " ... tu pohlednici si dejte do svěráku. Hned vedle toho deklu ... a potom vemte štětec ... ".

A abychom zakončili trochu stylově. Podle Vladany Botlíkové (www.vladanabotlikova.cz/je-to-prohnile-co-s-tim-rekonstrukce/) je i naše tělo "opravitelné". Ale čím starší, tím více péče potřebuje! Po roce oprav (pozn. staré chatičky) si ostře uvědomila souvislost mezi stavbou a reálným životem: stejné je to totiž i s naším tělem! Pro začátek si přiznejme stejné základní pravidlo: čím jsme starší, tím více péče potřebujeme. A nepůjde jen o povrchní "šolíchání": už nestačí ráno jen prohrábnout vlasy, vyčistit zuby a jít, jak to dělají teenageři, a třeba ještě i třicátníci, po čtyřicítce už to chce víc: hýbat se rychle a efektivně, a přitom intenzivně zaměstnat svaly, dechový i oběhový systém.

Tak hodně zdaru!